Velký věci…na Slovensko zavítala jedna ze dvou největších globálních značek v triatlonu. Challenge Family. Není náhodou, že do Šamorína. I po roce pro mě působí tohle místo jako zjevení. Samá nej…největší, nejhezčí, nejluxusnější, nejdražší potažmo taky? No každopádně jsme byli u toho a byla to super jízda, krásný prodloužený víkend!

Kde bych začal? Je toho docela dost k povídání 🙂 Tak se nelekněte, jo? Kdyžtak to shrnu do krátké verze: byla sranda a hodně jsme jedli, plavali (tyvoe, támhle v dráze je Vabroušek!), jezdili na kole a běhali. Docela i úspěšně. Dlouhá verze níže:

Loni jsme jeli na Slovensko, potažmo na Slovakmana 113 (reportáž tu) ve složení já, Peťa a pažout. Závod jsme si protáhli o „odpočinkový“ pobyt v Tatrách. Letos jsme akorát vyměnili stříbrnou krabici za jinou se stanem nad hlavou. No a protože se nám tam loni hodně líbilo, nalákal jsem tím určitě i kamarády! I když to nikdo nemáme zrovna blízko, bylo nás na startu dost.

Přihlášku na závod polovičního ironmana (1900 m plavání + 90 km cyklistiky + 21 km běhu) jsem měl zaplacenou už od prosince 2015, kdy se ceny pohybovaly ještě na slušné úrovni. Rozhodně si myslím, že spíš až „dampingově“ (tuším pod €100). Nedlouho před závody byl sérií Challenge ohlášen vznik jejich světového šampionátu „The Championship 2017„. No a koukejme, kde se bude konat v roce 2017. Jo. Správně. V Šamoríně. Šampionát je jen pro ty nejlepší, kvalifikované závodníky v rámci kvalifikačních závodů po celém světě. Slot má zajištěno taky prvních 5 atletů z olympiády, atd. Velká sranda! No a abych těch super novinek nebylo málo, ten náš závod v neděli nabízel pár slotů navíc (konkrétně celkem 12 pro každou věkovou skupinu). Utkat se tady s těmi nejlepšími příští rok? Prostě se snaž, aby těch borců mezi 25 a 29 lety bylo před tebou maximálně 11 🙂

V srpnu jsem absolvoval dva závody v rámci přípravy: Houmrův triatlon 750-40-10 v Jiříkově a terénní běh Dačického 12 v Kutné Hoře. Obojí z poctivého plného tréninku. Hlavně druhý zmíněný závod jsem šel fakt pěkně, takže o moji běžeckou formu jsem neměl obavy.

Na cestu na Slovensko jsme vyrazili v páteční poledne (19.8.). Zabralo nám to +/- 4 hodiny. Na parkovišti areálu vedle nás zakotvil Jirka s taťkou Mirkem a v sobotu pak Miloš. Závodní atmosféra už byla cítit. Jestli bylo loni všechno velký, tak letos jsem tušil další level. Na závod byla potřebná licence a k získání licence je třeba zdravotní prohlídka. Zkoušel jsem doktora v Praze, ale neuspěl, takže jsem se spolíhal na lokální možnost na závodišti. Domníval jsem se, že půjde tak trochu o „placenou formalitu“, ale nemohl jsem být dál od pravdy! Sestřičky a doktor si mě vzali do parády a po analýze moči, měření teploty a tlaku, analýzu krve, EKG a spirometrie a 1,5 hodinách jsem byl prohlášen za způsobilého k nedělnímu závodu. Nebylo to levné, ale důkladné teda jo…licenci i startovní balíček jsem vyfasoval pak už rychle bez zádrhelů.

Přípravy mohly začít. Pátek byl spíš o rozkoukání, najezení se v naší známé pizzerii a rozložení bivaku. Velká paráda, co povíte?

V sobotu ráno nás probudil šum závodníků a diváků. Měl startovat sprint a olympijský triatlon. Využili jsme toho a prozkoumali plaveckou část a přechod do depa. Nic tak dlouhýho jsem ještě zatím neviděl, od vody se sbíhalo z prudké hráze do depa dobrých 400-500 metrů. Byla dost hustá mlha, takže bójky nešlo ani moc vidět. Nepříjemný…

My jsme po chvíli fandění šli zpátky a začli vybalovat kola. Peťa si ho taky hodila do kufru, i když nezávodila, mohla přece trénovat. Já jsem složil půjčeného triatlonového Felta B14 z Tri-Půjčovny, stejně jako Jiřina. Prostě team snů. I tak jsme teda byli za chudý příbuzný…(Michale, nechceš začít půjčovat IA nebo DA na pořádnejch Zippech? :D)

Tréninková jízda po uzavřené hlavní silnici byla prostě boží. Po zahřátí jsme si dali tempo úsek na závodních tepech. Tempo jsme drželi moc pěkné proti větru i po větru. Oběma nám to s Jirkou dodalo dost sebevědomí do nedělního závodu. Jirkovi jsem stíhal a to jsem ani neměl na sobě aero helmu! Bylo prostě jasný, že mu v neděli natřu… 😀 Péťa kvalitně potrénovala jízdu v hrazdě a při zpáteční cestě jsme přizvali na oběd i Miloše a dali jsme řádně do nosu.

Warm-up se konal i plavecký a běžecký. Na běh jsem se já osobně teda nevydal a radši se věnoval přípravě kola a detailů, bylo dost horko. V krásný venkovní padesátce jsme pak hodili do placu pár svižnějších intervalů. Vedle v dráze trénoval Péťa Vabroušek, ooouuuuh! Ale za chvíli neplaval vůbec nikdo. Ani Péťa, ani Péťa :)) Přišla totiž na řadu Red Bull letecká show. No pecka, co k tomu dodat. Jsou to kluci šikovní…odvážní asi nemusím říkat! Odpoledne kvapilo a hurá, jde se jíííst. Pasta party neměla chybu.

Čekal bych jako pár druhů těstovin a vodu k tomu, ale tohle nám sebralo dech. Tuna druhů těstovin, limonád, piva, vína, alka…co prostě hrdlo ráčelo, bylo možno. Prostředí bližší spíš hotelovému cateringu. Ehhm, no vlastně to tak bylo. Všichni do jednoho jsme se nehezky naprali. Až jsem si říkal, jestli toho náhodou nepovezu ráno pak moc… 🙂 Spousta legrace, úsměvů, krásného prostředí. Už jsme tu skoro dva dny a kdybysme jeli ráno domů, ani si nepřijdem nějak ochuzený. Jo, tak to bylo dobrý. Ale řekli jsme si, že teda závod zkusíme. Co kdyby…náhodou 🙂

Nedělní ráno jsem už nemohl dospat a po půl šesté se už soukám dolů ze střechy. Kluci Součkovi už jsou taky čilí, vaříme si společně snídaňové závodní specialitky a předháníme se v tom, kdo je víc nervózní 😀 Když se k nám později přidá i Péťa a vstane i Miloš, připravujeme zbytek detailů nezbytných ke startu.

Poprvé mám od Péti pochvalu na mou předzávodní horečku. Vše mám totiž připravené z večera, takže není žádný stres. Jediný stres je najít volné záchodky. Hnedka dvakrát, samozřejmě. Ukládáme věci do depa, ještě se ujišťujeme s dobrovolníky, že máme dobře připravené pytle (bike a run). Ještě několikrát si procházím depo a vizualizuju si, jak to asi bude vypadat, až sem přiběhnu. V depu ještě tlachám s ostatními, kocháme se koly a povzbuzujeme se k lepším výkonům 🙂

Bohužel je předpověď počasí nemilosrdná a po krásném pátku i sobotě přichází ochlazení i déšť. S Mildou zamíříme k vodě, nasoukáme se do neoprenů a koukáme kudy kam. Pusu s Peťou a hrnu se do koridoru. Bohužel na nás nezbyl čas na rozplavání díky dřívějšímu startu profi mužů a žen. Sotva se člověk stihl vyčůrat do neoprenu, tssss! Voda nebyla ani studená, ani teplá, kolem 18°. Jde se na věc.

Plavání 1,9 km: Plavalo se v Dunaji jen v jednom okruhu, takže řádně dlouhém a nebylo to vůbec jednoduché pro navigování. Snažil jsem se plaval přímo na bójky. Zvlášť ve směru proti proudu plavalo hodně lidí slušným obloukem. Nevím, jestli to byl nějaký záměr…? Každopádně to nějak nebylo úplně ončo…nemělo to rytmus a když jo, přišla bójka a ztratil jsem. Více méně jsem nedokázal najít žádný správný nohy pro hákování. Navigování na bójky jsem u jedné docela přehnal, když jsem do ní prostě naboural 😀

Více než kdy dříve mi to plavání přišlo nekonečný. Prostě plavání ve dvou okruzích má něco do sebe. Uteče to prostě rychleji, aspoň teda psychologicky. Naštěstí všemu je jednou konec a i já jsem obeplaval poslední bójku a zatočil doleva směrem k břehu. Tady jsem si najednou nebyl jistý kudy vylézat. Buď rovnou na molo, kde bylo nutný překonat schod nad hladinou nebo trochu doleva na takovou plovoucí plošinu. Ta vypadala snadněji, zamířil jsem tam. Jenže se nebylo za co chytit a dobrovolníci (velmi silní!) mě čapli a vytáhli nahoru, aniž bych se hnul. To byl bohužel moment, kdy jsem nohu dostal do nějaké nepřirozené polohy a chytla mě hustá křeč do pravého lýtka. Až jsem si jeknul! Z mola jsem odkulhal směrem k seběhu k depu…Nevím, kde byla umístěná časomíra, z vody jsem vylezl za 35:55 minut, ve výsledcích je o 2 minuty více, takže asi až někde po tom seběhu. 119. čas z 287, kteří byli na konec ve finiši.

Depo 1: Poté, co jsem seběhl ten kopec, sundaval jsem si neopren a rovnou ho chtěl sundat celý, ne jen do půl pasu, jak se to většinou dělá při přeběhu. K tomu jsem si sedl do trávy mezi vodou a depem, kde už jsem se tím nechtěl zdržovat. Jenže tenhle krok mi hodně nevyšel, protože jsem chytil velkou křeč pro změnu do levého lýtka! K převlíkacímu stanu jsem teda solidně pajdal. Ve stanu mi nic nešlo, helma byla nějak zvláštně neutažená, pásek s číslem stávkoval a neopren se mi nechtěl vejít do tašky. Aaaah! Aspoň, že moje kolo bylo hned v další řadě u profesionálů, rozuměj tomu tedy tak, že tam bylo prázdno a nic mi nezavázelo k výběhu ven. Čas přes 5 minut, potažmo 3 minuty ve výsledcích.

Cyklistika 90 km: Po naskočení a rychlém obutí treter jsem chvíli zkoumal obě lýtka a říkal si, co se s nima asi tak bude dít. V určitém úhlu bolela. Ale bylo na čase, aby se mi začalo dařit po blbým začátku závodu. Trasu jsem znal a na nic nečekal, nasadil plánovanou intenzitu s tím, že jsem věděl o mírným větru v zádech, takže se hlavně neflákat a nenechat se uchlácholit pěknou průměrkou. Prakticky celou první třetinu až půlku jsem předjížděl, pak se to trochu ustálilo. Předjížděli jsme se tam a zpět s Danem, který mi byl povědomý a jak jsem později zjistil, nepletl jsem se, kolega z bývalé práce 🙂 Konec legrace při příjezdu na hráz za Gabčíkovem. Silný protivítr, déšť a dost rozsekaná stezka. Další zkouška psychiky! Ale co naděláš, hlavně se z toho nepo…Držet se zalehnutý a držet intenzitu na aerobní úrovni. Pít a jíst. Šlapat. Ignorovat fakt, že jedu jak šnek. Všichni to maj stejně přece. Po asi nekonečných 13 kilometrech jsme sjeli z hráze, otočili směr a mohli se uklidnit. Do Gabčíkova to jelo krásně, dobrá nálada byla zpět a vylepšil jsem si pozici o 1 nebo 2 místa. Od Gabčíkova do Šamorína to byl opět boj o přežití. Tentokrát ale 30 km silného proti větru přímo „do ksichtu“. Zase hra hlavy. Jedeš pomalu, ale ostatní taky. A zase jsem trochu předjížděl. Když jsem se jednou takhle přiblížil k závodníkovi přede mnou a vedle mě rozhodčí. Okřikli mě, že už jsem příliš blízko a já jsem naznačil, že hodlám předjíždět a taky jsem tak udělal. Nikdy záměrně nehákuju a po tomhle jsem si dal radši double majzla. Radši jsem hned předjížděl, na posledních kilometrech další 2 pozice. Ale trochu jsem přepálil.

Bylo hodně mokro a na zatáčkách v Šamoríně jsem si dával hodně bacha. Zadní kolo neskutečně tancovalo, radši jsem teda zpomalil ještě víc. Stala se mi taková věc, že na bílé čáře (asi přechodu pro chodce) mi na rovince v přímém směru v hrazdě podhráblo zadní kolo. Myslel jsem, že je to možný jenom na motorce 😀 Každopádně tou opatrností na konci jsem přišel o ty dvě předjetá místa, časová ztráta myslím tak do půl minuty, což byla ale velká výhra v porovnání s případným pádem…

Na kole jsem strávil 2,5 hodiny přesně, průměrná rychlost necelých 36 km/h. To jsem bral, i když to bylo psychicky dost vyčerpávající. Podařilo se mi zajet zase o fous líp než minule, hlavně chytře, podle plánu, připraven běžet. Pozice 59/287 celkově.

Depo 2: Žádné drama se už nekoná, depo je teda docela prázdné, ale času mi bere i tak 2,5 minuty. Ponožky, boty, do ruky kšilt, brýle a gel. Kšilt jsem nakonec zahodil, protože v tom počasí pro něj nebylo moc využití a na gel jsem zapomněl :))

Běh 21 km: Trasa namotaná cik cak v areálu mi nejdřív trochu naháněla hrůzu, protože jsem se viděl někde bloudit už dopředu 🙂 Ale obavy nebyly na místě, vše super značeno a dobrovolníci si nás kroužkovali náramky, aby věděli koho kam poslat. Rozběhl jsem to malinko příliš nadšeně kolem tempa 4 minut na kilák, ale hnedka jsem se zmírnil intenzitu a hlídal si tepovku.

4 běžecká kola jsou už docela dost. Je těžký si v tom najít zalíbení. Navíc jsem klusal sám. Potkal jsem Radima, ale poslal mě samotného vpřed a jinak jsem snad ani nikoho neviděl. Chvíli jsem visel za druhou ženou pořadí, ale když píšu visel, myslím to tak. To už bylo moc. I když kdo ví, třeba bych to utáhl, ale hrál jsem to možná až příliš na jistotu. Shrnuto – docela jsem se nudil! Highlightem na trati, kam jsem se těšil, bylo místo, kde se pohybovala Peťa, pak občerstvovačka na dostihové dráze, kde byly fajn dobrovolnice a fakt mě bavilo, jak je to baví a vůbec, to byla radost, jak nás hnaly!

Menší zpomalení přišlo od 14. do 18. km. Pak jsem se ale zmátořil a sebral síly na finiš. Na trati jsme se motali tak porůznu, takže jsem nevěděl, kdo je soupeř a kdo ne, ale v posledním ze 4 kol jsem nad tím nepřemýšlel a předbíhal, koho jsem jen viděl. Přišel jsem taky ale o 2 pozice. Průměrné tempo pod 4:30/km na půlmaratonu nebyl oslnivý, ale asi ani ostuda 🙂 Čas 1:35 hodin a 58. čas z 287.

Do finiše na stadionu jsem se dostal za 4:49 hod. Čekala na mě moje milá, komentátor Vlado Baron, roztleskávačky a ostatní finišeři a diváci. Byla to velká úleva. Bylo toho za ten den nějak už dost. Bylo to těžký, nic zadarmo. Proti poslednímu závodu (Hamrman 70.3) mě tenhle stál více úsilí a vůle. Uklidil jsem se stranou a snažil se jíst, což mi moc nešlo, ale aspoň nějaký kalorie skrze coca colu a buchtu jsem do sebe nasoukal. K dispozici byl stan s několika maséry, kam jsem si rád zašel pro uvolnění bolavých nohou.

Pak už jsem viděl skrumáž lidí u vyvěšených průběžných výsledků! Ze zvědavosti jsem koukal na kategorii mužů 25-29 let a hurá, svítil jsem tam na 9. místě! Znamená to jediné: kvalifikován na světový šampionát Challenge! Celkově jsem se umístil na 68. místě z 287. Nerozumím jen rozdílu ve výsledcích, v těch na webu časomíry jsem stále na 9. místě a v PDF výsledcích závodu jsem na 10. místě. Tak jako tak, je to fuk. Mrkněte na hezké grafické znázornění toho, jak jsem se průběžně prokousával polem v pořadí: tady (taky to hezky vypovídá o mých silných a slabých stránkách).

A výsledky jsou zde.

Pozávodní pocity byly takové smíšené a i nadále zůstávají. Nemám pocit, že bych nějak extra pokazil kolo nebo běh, ale plavání bylo bídný a depa mezi disciplínama, dá se říct, mě stály lepší výsledek. Nicméně slot jsem si urval, i když teda už ten v nestandardním pořadí (běžně jich je jen 6). To mi trochu vrtá hlavou, protože v červnu se s takovými borci utkám a nechci mít pocit, že jsem tam do počtu díky tomu, že v Šamoríně rozdávali sloty navíc 🙂 Takový Jirka se kvalifikoval ze 4. místa v kategorii do 24 let. Good job a velká gratulace, nadále mám ke komu vzhlížet! :)) Nutno všechny ostatní pochválit, protože dokončili se ctí! Miloš to chudák položil na mnou popisovaném místě, kde mi tancovalo zadní kolo. Tak tancoval asi o trochu víc 🙂

Zbytek nedělního dne jsme do sytosti užívali možností x-bionic sphere areálu a ještě jedenkrát přenocovali na střeše 🙂

Tímhle krásným závodem jsem nejspíš dovršil triatlonovou sezonu 2016. Cítím, že je to sice předčasně, ale okolnosti tomu tak chtějí a já se můžu těšit po dlouhé době zase na moje další aktivity 🙂