Život je plný paradoxů…včetně toho mého „cestovatelského“. Např. jsem stihl dříve objevit krásy perských pouští a zálivu dříve než slovenské Tatry. No ale letos se to muselo změnit 🙂 Do karet tomu hrál termín a lokalita triatlonu Slovakman 113 a taky fakt, že moje Peťa tam taky ještě nebyla. No a hlavně my dva jsme spolu do té doby ještě nestrávili více než tři dny 😀 Takže minimálně tři mouchy jednou ranou!

Sobota 12.9.

Náš pažout aka „VanLife“ je připravený včetně lůžkové úpravy a všeho potřebného ke zdolávání triatlonu i výšlapů v horách. Je dopoledne a my vyrážíme. Nikam nespěcháme, z Kutné Hory jedeme přes Havlíčkův Brod, Jihlavu, Znojmo, Mikulov a na slovenské straně najíždíme na dálnici přes Bratislavu. Tu vidíme jen z auta, necháme si ji na jindy. Našim cílem je Šamorín, město ležící u Dunaje jižně od Blavy. Dorážíme do resortu Elements, když už zapadá slunce. Prohlížíme si tenhle impozantní areál, kam se tlačí neskutečný love…to se musí fakt asi zažít, aby to člověk pochopil. Povečeříme v místní italské restauraci (mimo areál), kde se mluví spíše maďarsky než slovensky…a chutnalo nám znamenitě. Využijeme „pohodlí“ našeho mobilního domova přímo na parkovišti v areálu. Je tu klídek, jen kolem centra závodu probíhají přípravy Slovakmana. Jen ty záclonky na autě jsem nestihl udělat. No nic, my se nestydíme! 😀

Neděle 13.9.

Neděle je čistě ve znamení triatlonu. Sjelo se nás spoustu závodníků ze Slovenska, Čech, Maďarska…bylo to velkolepé, až na moje výsledky teda 🙂 Více se dočtete v mém reportu. Péťa teda chudák musela na to moje trápení koukat přes pět hodin. Ale slíbil jsem, že pak už bude všechno jenom „naše“ dovolená! 🙂 A snad se to tak povedlo…Po závodě jsme se rozhodli zůstat v areálu ještě jednu noc. Ale tentokrát trochu v lepším stylu. Zregenerovali jsme v místním aqua parku…vnitřní i venkovní teplý bazén s masážníma tryskama bylo přesně to, co jsme potřebovali! Strávili jsme tam přes dvě hodiny, perfektně si odpočali a já rozhýbal bolavý tělo. Nebo jsem si to teda aspoň tak myslel…Večer jsme navštívili stejnou italskou jako den předtím, chutnalo nám ještě víc a já jsem i „oslavil“ konec triatlonové sezony pěkným burgerem 🙂 Konec dobrý, všechno dobré! Celé jsme to zhodnotili a shodli se na tom, že to stálo za to.

Pondělí 14.9.

Vstáváme docela brzo, abysme zbytečně nezabíjeli čas, který využijeme přesunem do Liptovského Mikuláše. Jedeme přes Banskou Bystricu. Místní silnice a dálnice se mi líbí více jak ty naše. Spoustu nových komunikací…člověk má pocit, že dálniční známku platí opravdu za jízdu po kvalitním povrchu. V Liptovským Mikuláši máme domluvené spaní v penzionu, nicméně přijíždíme trochu dříve, než obvykle ubytovávají hosty, tak chvilku čekáme na majitele. Malý, útulný penzion ve výhodném místě, za rozumné peníze…jsme spokojení (Penzion Liptal, €15/os). Na nic ani nečekáme a vyrážíme na vodní nádrž Liptovská Mara s tím, že se podíváme, co nabízí místní turistický „atrakce“. Bohužel, v tomhle období už ani párek v rohlíku. Vše zavřeno 🙂 Míříme teda do komplexu Tatralandia, kam nás táhly hlavně termální koupele. Pro nás novinka! Majitel penzionu nám prodal zvýhodněný vstupný, takže dvojí radost. Strávíme tam prakticky zbytek dne…myslím, že si můžeme odškrtnout skoro všechno, co Tatralandia nabízí. Je to samozřejmě šíleně komerční záležitost…taky ne-úplně-za-hubičku…ale to nic nemění na tom, že to bylo odpoledne plné srandy a relaxu a my jsme si ho užili na max. Směrem do penzionu nakoupíme v obchodě a večeříme domácky připravené dobroty.

 

Úterý 15.9.

V Mikuláši se už nezdržíme a valíme do Tater! Konkrétně do Štrbského plesa, kde máme domluvené spaní v turistické ubytovně. Netřeba se bát…ubytovna je to sice postarší, ale čistá a dobře vybavená…(SHB Turist. ubytovna, €17/os). Tady máme v plánu několik výšlapů. Přiznám se, neznám to tu, máme jen několik tipů od Martina z práce. Já jsem „horolezec“ totálně nepolíbený, Peťa je na tom o dost líp. Tak uvidíme. Necháme auto na ubytovně, připravíme si zásoby na cestu a jde se. Cíl dnešní cesty není úplně 100% definovaný. Jdeme ze Štrbského po červené k Popradskému plesu. Hezká procházka, ale tak trochu krátká. Pokračujeme tedy po modré na rozcestí „Pod Žabím potokom“, kde potkáváme dva Čechy a ptáme se jich na radu, kam dál. Jestli směr na Rysy doprava nebo směr Hincovo pleso doleva. Říkají, že jdou z Rysů a že chytli nahoře mlhu, ale že budeme mít možná větší štěstí. Jsem skeptickej k tomu, kolik máme času do tmy. Na to oni říkají, jak tam přece chodí školní výlety a že to dáme v pohodě…No, poslechneme je jen napůl a jdeme směrem Rysy, ale zastavíme na Žabiem plesu, kde nás chytá déšť. Uděláme si společnou „vrcholovku“ a mažeme dolů. Myslím, že jsme udělali dobře. Cesta zpátky nijak rychle nejde…Stavíme se na jídle u Popradské plesa a projdeme si Symbolický cintorín, kde se vzpomíná na všechny oběti hor. Tatry totiž jsou hory. A pořádně zrádné. Každý rok tady zemřou lidi kvůli nedbalosti a tak se k tomu taky stavím. Radši se trochu podceňovat než přeceňovat 🙂 Výlet dokončíme po asfaltce k vlakové/tramvajové zastávce Popradské pleso a kousek do Štrbského se svezeme 🙂 Navštívíme místní krámek s potravinami, který vypadá, jak když se tady zastavil čas v 80. letech…naštěstí zdání klame a mají tady i terminál pro platební karty 🙂

První den jsme zdolali 18,27 km s převýšením 753 metrů za 5:52 hodin. Škoda, že jsme se nedostali blíže na Rysy, prý je to tam moc hezké. Ale není všem dnům konec. Máme se na co těšit příště.

Středa 16.9.

Čeká nás nejnáročnější výšlap – ze Štrbského na Bystrou lávku. Jdeme po žluté značce. Na rozdíl od dne předešlého nepotkáváme skoro žádné lidi. Možná je to tím, že jsme vyrazili někdy kolem deváté hodiny. První část cesty není příliš záživná, jdeme lesem, nic moc kolem vidět nejde. Situace se zlepšuje, když končí vegetace a dostaneme se mezi skály. Cesta lemuje potok Mlynica, který místy tvoří hezké kaskády. Čím jsme dál, tím jsou výhledy impozantnější. Jen vítr je šílený…tak šílený, že nemá moc problém pohazovat si s Péťou sem a tam! Mezi kameny je to teda docela fuška udržet se na nohou. Krásný je vodopád Skok, nad ním jsou už řetězy pro lezení. Pétě se to hrozně líbí, je to jak prolejzačky. Já jsem teda velmi opatrnej, i když mě to taky baví! :)) Hned nad vodopádem míjíme Pleso Nad Skokom. Jak postupujeme dál, stoupáme výše, padá mlha. Míjím několik menších jezírek, aniž bysme je vůbec viděli. Je to dřina! Únava ze závodů není ještě pryč a tady neděláme nic jiného, než že šlapeme „po schodech“ nahoru.

Pokračujeme Mlýnickou dolinou, kde se nachází památník letecké tragédie vrtulníku, který zde zachraňoval v roce 1979 turistku z NDR, která nakonec do údolí došla sama pěšky s pomocí přátel. Člověka mrazí, když ještě dnes vidí na místě zbytky trosek vrtulníku Mi-8. No a nás taky opustila sranda, posledních 300 výškových metrů mezi 2000-2300 m.n.m. už bylo fyzicky dost náročných a zvlášť s viditelností, kterou jsme v té mlze (ne)měli…Potkaly nás další řetězy, další úseky, kde už se fakt hodilo mít za sebou nějaké to lezení. Ta moje kamzice to tam vyskákala tak, že jsem ji ztrácel z dohledu, což mě teda dost znervózňovalo. Připojili jsme se ke skupince lidí, směsice mladých a starších, Čechů, Slováků a Poláků. U vrcholu jsme na chvíli minuli žlutou značku a zpátky nás navedla až GPS zmíněných Polaků. Docela se šikla, musím říct. Mezi mnou a Peťou to bylo docela napjatý, měli jsme každý trochu jinou představu o tom, jak to má vypadat a jak se tam zachovat. Sestup dolů Furkotskou dolinou bylo teda mlčení prokládané hádkami. No, na náladě to moc nikomu nepřidalo a trvalo nám minimálně dva dny, než jsme to ze sebe setřásli 🙂 Hold to byla slušná zatěžkávací zkouška „čerstvého“ vztahu!

Rozumná viditelnost se vrátila někde kolem 1800 m.n.n. po té, co jsme zase minuli několik jezer, z kterých jsme neviděli vůbec nic. Na rozcestí Pod Furkotskou dolinou jsme vyměnili žlutou značku za červenou a to už byla pohodová procházka zpátky k Štrbskému plesu. Ani dole počasí za moc nestálo, takže jsme od jezera moc výhledů na štíty neměli. Zamířili jsme si to rovnou do restaurace, abysme doplnili tu spoustu sacharidů a zhodnotili ten povedený výšlap. Nebo radši moc ne? 🙂 Zdoláno 17 km s převýšením 1343 metrů za 6:41 hodin.

Čtvrtek 17.9.

Probudili jsme se do krásného dne! Mraky pryč, parádní teplota. Škoda toho načasování. Čekal nás poslední výlet, protože jsme ještě měli plány na Moravě. Dali jsme se po modré kolem jezera. Tentokrát nás potěšily super výhledy na štíty. Na Predné solisko se dá vyjet lanovkou nebo vyšlápnout. My jsme zvolili pěší formu. Od jezera jsme začli stoupat dále po modré kolem skokanských můstků, více méně pořád lesem, než jsme se dostali na sjezdovku, kde už jsme měli výhled na Štrbské jako na dlani. Dostali jsme se k výstupní stanici lanovky, kde jsme se rozhodli, že už nebudeme dále pokračovat. Nějak nebyla nálada a energie a ještě to nebylo mezi náma 100%. Takže jsme se pokochali a vyrazili zpátky. Finální výšlap byl teda zkrácený na 8,39 km, 450 výškových metrů. 2:46 hod. Městečko se po našem návratu hemžilo lidma, přece jen to počasí vylákalo z domovů spoustů „horalů“ 🙂

My jsme zvolili obrácenou taktiku, dali jsme Tatrám sbohem, nebo spíše „zase na viděnou“ a frčeli směr Morava skrze Mikuláš, Ružomberok, Žilinu až k Prostějovu, kde jsme navštívili moji kamarádku s manželem. Bohužel byla jejich vesnice totálně rozkopaná, takže nám to dost ztížilo dopravu, ale VanLife zvládl jízdu po „objížďce“ po poli, která nám pomohla 🙂 Výborně nás Zuzka pohostila, probrali jsme, co se všechno událo za ty roky, co jsme se neviděli a večer jsme si to namířili jen pár vesnic vedle k babičce Péti, kde jsme mohli složit hlavy. Po cestě jsme ještě stihli vytáhnout lanem Fabii nějaké paní, co si naivně myslela, že s ní přejede navezenou hlínu na rozkopané cestě. Babička je hrozně milá, neskutečně znalá a povídavá, fakt hotová encyklopedie. Bylo to hodně zajímavé zvlášť, když jsem se dozvěděl, že dříve působila ve stejném oboru jako já dnes!

Pátek 18.9.

Řekli jsme si, že není kam spěchat a mohli bysme zůstat ještě o den déle. Výlet do Propasti Macocha zněl jako super nápad. Už jsem tam sice jednou byl, ale bylo mi zhruba pět. Po tom, co jsme nestihli naši prohlídku, protože jsme nenašli lanovku a celý 2 km to běželi po svých, jsme uprosili paní u pokladny a našla pro nás přece jenom volná místa v poslední skupince návštěvníků :)) Prohlídka punkevní jeskyně byla tak trochu balzám na duši a všechno bylo dobrý jako dřív. Možnost procházky a plavby místy, které jsou staré tři miliony let…to je něco…impozantního.

Sobota 19.9.

V sobotu nás čekal už jen přesun do Kutné Hory, žádnej spěch, užívali jsme si zbytku společného týdne.

A jaké to bylo? Jak se dá pochopit z našich zážitků, především to nebyla nuda! 🙂 Náš první společný trip dobře prověřil pevnost našeho pouta, jak v dobrém, tak ve zlém. Slovensko nás fakt potěšilo. Za humny se dá najít hodně dobrodružství a přírodních krás. Určitě to nebylo naposledy, kdy jsme sem zavítali…