Zavírák Českého (i Slovenského) poháru v dlouhém triatlonu na tratích polovičního ironmana. Poprvé ho organizátoři umístili do Šamorína, cca 30 min jižně od Bratislavy do hooodně vymakaného areálu Elements Resort, kde mimo koníků, plavců a do budoucna atletů, jsme mohli závodit tentokrát i my, triatleti. Sešlo se nás skoro 300…

Čekala nás (mě a moji Peťu) letos nejdelší cesta za závody, vlastně se dá říct, že to byl můj první „zahraniční“ závod 🙂 A protože jsme si chtěli celé to Slovensko trochu užít, vzal jsem si na celý týden dovolenou. Do Šamorína jsme dorazili v sobotu 12.9. někdy k večeru – tak akorát k tomu, abysme si prošli areál, pořádně se pokochali těma proinvestovanýma milionama Eur a já se odprezentoval k závodu. Vše proběhlo rychle, stručně, jasně, nic neobvyklého, na pytlový systém ukládání věcí do depa už si zvykám. Depo a hlavní dejiště závodu ještě nebylo na místě, na tom bratia makali usilovně přes noc, takže prohlídku jsem si nechával až ráno po rozpravě. Povečeřeli jsme v maďarské pizzerii ve městě, kde jsme očividně nebyli jediní čeští zástupci. Pochutnali jsme si a vydali se zpět do naší dodávkové pětihvězdy do resortu, kde jsme přespali na parkovišti…počasí se naštěstí na konce týdne umoudřilo, takže nás večer a v noci netrápila ani zima, ani déšť.

Příprava: Co se týká mojí připravenosti na závod…do poslední chvíle jsem si nalhával, že to nemůže být tak hrozný 🙂 Od půlky v Praze jsem neběhal. Prodělal jsem nějaké neznámé zranění nártu pravé nohy, což vyřešil ten běžecký odpočinek. Věnoval jsem se kolu a plavání. Na kole to nebyly žádný závratný hodiny, ale měl jsem z toho dobrý pocit, našel jsem si pěknou trasu k 60km časovce a ačkoliv to nebyla rovinka a já jsem se nedřel jako kůň, dokázal jsem dosahovat na můj level pěkný hodnoty. Bohužel přišlo velké ochlazení a špatné počasí, k tomu mé nachlazení a to tomu moc nepomohlo. Co mi ale osdvědčilo byla hodinka plavání s trenérkou, která mi pomohla odstranit nějakou tu chybku a na plavání jsem se cítil docela silně. Ještě se mi přihodila jedna nepříjemnost a to sice ztráta hrudního pásu od Garmina, což se mi na poslední chvíli nepodařilo vyřešit.

---

Den D: Přišlo závodní ránko a již rutinní příprava vybavení a krmení ironmana Jakuba (zatím teda polovičního! :)). Co mě ale trochu překvapilo a i rozesmálo, byl televizní štáb Digisport, kterému jsem se zalíbil díky nízkému startovnímu číslu 40 a nejspíš cizokrajně znějícímu příjmení. Reportér mi položil pár nezáludných otázek…jaká jsem kategorie (AG), z čeho mám obavy (velmi studeně vyhlížející voda a sílící vítr) a jak to na mě v okolí působí. Celé jsem jim to po právu vychválil a popřáli mi hodně zdaru. S Peťou jsme z toho měli hodně srandy! Já a favorit…? No jsem zvědavej, jestli to odvysílali po tom, co jsem předvedl v následujících hodinách 😀

Plavání 1.9 km: Přemístili jsme se ke startu plavání, které se odehrávalo v Gabčíkově vodním díle. Orgas hlásili teplotu 16,7 stupně, což mi nahánělo hrůzu. Tak jsem si vzal pro sichr dvě čepičky a řádně si zahřál neopren zevnitř…hehe. Chtěl jsem jít tentokrát někam trochu stranou a postupně si naplavat někam do skupinky, kam patřím. Jenže to bych byl úúúplně mimo nějakou rozumnou pozici, takže jsem stejnak šel doprostřed, střízlivě někam do 1/3. Přišel start a s tím obyklá mlátička, kopance, pohlavky.

Říkám si, že už jsem zvyklej, ale přišlo mi to zase docela tvrdý :)) Nicméně od začátku jsem se snažil myslet především na techniku, soupeřům se vyhýbal, nešel jsem do žádných kontaktů dobrovolně. Až na první bójku, kde se to trochu zasekalo, dobrý, hezky plynule, držet hlavu co nejvíc dole a jel jsem si svoje. Novinkou pro mě byly vlny…a že byly solidní. Chtělo to hlídat si polohu hlavy, abych vůbec stíhal nádech, než se přehnala vlna 🙂 Přišel břeh, kde jsme oběhli bójku do druhýho kola. Jenže na dně byly nepříjemné kameny a já jsem to schytal do palce u nohy…nezdá se to, ale bolelo to. Letmý pohled na hodinky v půlce ukázal 16 minut, což mě parádně nakoplo k tomu zopakovat druhou půlku stejně tak a udělat si plavecký osobáček! Po započetí druhýho kola přes mě někdo úplně zbytečně přeplaval a pomlátil mě. Ptám se proč proboha…nikde nikdo, směr na bójku jasný…rozhodně nejsem měkkějš, co tu chce brečet. Týpek mě solidně nasral a řekl jsem si, že ten přede mnou nebude 🙂 Výsledný čas 33:37 min byl pro mě uspokojivý, podle zúčtování z 265 všech finišerů 102. čas.

Depo 1: Svůj pytel jsem našel bez problémů, neopren byl dole rychle, jen jsem si spletl svou řadu, kde jsem byl zaparkovanej, takže pár vteřinové zaváhání. Čas něco nad 2:30 min.

Cyklistika 90 km: Ta byla jedna velká neznámá. Podle profilu totální placka, ale při rozpravě říkali něco o tom, že dnes nevyhraje nejsilnější, ale ten silnější než vítr. No a jelikož mi to ve větru vůbec, ale vůbec nejde (viz. např. Železný Chlíst 2015), fakt jsem se „těšil“. Trasa se skládala ze tří kol, kde každé mělo něco přes 30 km. Už v prvním kole jsem viděl, že to bude velmi těžké. Jel jsem na pocit, protože už nebylo nic, co by mi ukazovalo moje snažení (krom rychlosti a kadence) a viděl jsem spoustu takových, co se trápilo podobně jako já. Ale stejně mě většina z nich předjížděla.

Proti větru se jelo zhruba 18 km a po větru asi 12. Z tréninkového tempa nebylo nic, byl jsem rád, když jsem udržel závratnou třicítku…s větrem v zádech to jelo samo sebou o dost líp, ale nezvládal jsem kompenzovat ten dlouhodobý pobyt proti fukaru v první části…Garmin ukazoval od 42 do 50 km/h, což bylo krásné.

Ale už druhé kolo se mi zdálo nekonečné…viděl jsem defekty, odstupující (nebo odpočívající? :)), byl jsem nějak neposednej, nedařilo se mi sedět tak, abych kladl co nejmenší odpor. Viděl jsem hákování, neviděl jsem rozhodčí na motorkách. Únava podezřele vysoká prostě moc brzo. Přidala se bolest zad a modlil jsem se za konec třetího okruhu. Tak nějak bylo vlastně všechno špatně. I když jsem se držel stravování, který mi sedí, bylo mi divně. Poslední profrčení po hrázi závratnou rychlostí v aero pozici mi dělalo radost v té jinak pokažené části závodu. Dotrápil jsem se k depu 2 a „s radostí“ seskočil. Výsledný čas 2:58 hod na 93 km, 170. místo z 265? Tak to bylo zlé…hodně zlé!

Depo 2: Těšil jsem se na běh. I když jsem netušil, jak to půjde bez tréninku. Jen ponožky a maratonky na sebe a hurá. 2 minuty.

Běh 21 km: Plán byl nenapálit (spíš nepřepálit) začátek jako obvykle, takže se držet na jindy klidných 5:00/km a postupně přidávat. Toho jsem se držel, jenže něco bylo po 3 km špatně. Nemohl jsem držet tělo rovně, bolely mě záda a nešlo se pořádně nadechnout. Musel jsem zpomalit i z toho pomalého a dokonce i zastavit, abych to nějak rozdýchal. Prošel jsem se občerstvovačkou, rozklusal a takhle dokola. Bylo to jak špatnej sen. Moje nejsilnější disciplína, v které obvykle předbíhám jednoho za druhým. Dneska ne. Dneska jsem tu spíše divák.

V půlce půlmaratonu mi fandí Peťa s úsměvem, protože vidí, jak se trápím. Na chvíli si k ní sedám a začínám z toho mít spíš srandu. Říká mi „ale nevzdáš to, ne?“. V tu chvíli jsem nechal všechny pochybnosti o tom, že se na to vybodnu. Vyběhl jsem „hrdě“ s hlavou vzhůru, už to šlo líp a dokonce to připomínalo běh. Chytil jsem se Ondřeje a Světly z Trian týmu z Banské Bystrice a takhle ve třech jsme se střídali. Tempo mi pro tenhle závod vyhovovalo a doufal jsem, že to společně dotáhnem pod oblouk.

Jenže měli už o kolo navíc, takže posledních 5 km bylo jen na mě. Dost brzo jsem začal zase ztrácet. Zavěsil jsem se za Petru Jiránkovou, která si po dvou defektech vypila pohár hořkosti taky slušně. I přes to ale byla rychlejší…a já jsem to dokodrcal do cíle sám s půlmaratonem za 1:56:47 hod, což byl 150. čas dne (z 265). Takový běh se mi ještě „nepodařil“.

Celkově za 5:33 hod, 140. místo z 265, v kategorii (M25-29) 17. z 26.

---

Komentátor Vlado říkal po našem high five do mikrofonu, že vypadám docela spokojeně! A paradoxně jsem byl. Když to všechno jde samo, to se dělají dobré výsledky relativně snadno. Když máš blbej den, tak je úspěch dostat na krk aspoň tu finišerskou medaili. To bylo to, o co jsem stál. Poražený, ale nevzdal jsem.

Mrzí mě, že ten report vyznívá tak negativně. Ono taky, co jsem mohl čekat po takovém tréninkovém manku…s odstupem času vidím v tom závodu lekci v tom, jak se to nemá dělat. Že je příprava klíčová, to jsem přece věděl už od začátku, od prvního závodu v květnu. Možná…možná, nezažít ten šílený protivítr, mohla být situace trochu lepší, ale takhle nás to prověřilo dokonale. Tímhle závodem jsem zakončil triatlonovou sezonu 2015, tu moji první, moc hezkou! Určitě napíšu nějaké shrnutí, stručný přehled toho, co se dařilo a co ne, co jsem se naučil. Ale náš pobyt na Slovensku tím závodem nekončil a o tom se taky dočtete v následujícím mini cestopisu 🙂

Slovakman 113 nás rozhodně dostal prostředím, v kterém se konal. Díky organizátorům a příště, prosím, příště vypněte ty fukary 🙂

Výsledky zde: http://www.czechtriseries.cz/results/track/1677?returnUrl=%2Fresults%2Frace%2F782

Díky za spoustu hezkých fotek jak Petě, tak fotografům!