Stejně jako loni jsem chtěl vyrazit na nějaký to jarní cyklo „soustředění“. Nebylo složitý se domluvit se stejnou (TTT) partou jako loni, ovšem to mělo ten háček, že já jsem neměl v plánu najíždět silniční kilometry, ale hledat krásný traily! 🙂 Věřil jsem, že to nějak půjde, ovšem jen do té doby, než jsem zahlídl zajímavej inzerát na českým webu (koukám všude, ať už Bikeandride nebo Dolekop…) na „zájezd“ do italského Finale Ligure s českou bikovou/enduro/downhillovou partičkou na konci března…

Slovo dalo slovo a původní parta přijala moji omluvu s tím, že jsem za sebe sehnal náhradu. Já už jsem se mohl těšit na první bikovou destinaci ever a to hnedka ne ledajakou…MTB na Ligurském pobřeží v Itálii sahá hluboko do historie a dneska je to jedna z top světových lokalit, kde se dá jezdit prakticky celoročně. Celou tu výpravu dal dohromady Sven z CK Enthusia, dle jeho slov už do Finale jezdí poměrně dlouho, ale poprvé chtěl zkusit vypravit i komerční zájezd. Hned můžu z kraje říct, že komerční opravdu nebyl, naopak jsem si připadal příjemně jako s partou kamarádů (nových) na kolech, kde program byl jasnej…bajky (italský náročný traily), jídlo (italský dobroty se vším všudy), pivo (ehm) a spaní (super penzion v centru Finale) 🙂

Než jsem vůbec někam vyrazil…

Na trailech jsem začal jezdit na podzim 2018, trail bike (Jeffsy) přistál v listopadu. Zima byla docela příznivá, a tak jsem vyrážel ven dost často, prakticky každý víkend. Jezdil jsem samo sebou mírný traily povětšinou v okolí Prahy, Točnou a tak. Zimní bahenní podmínky byly na učení docela náročný, dost jsem padal a dost to bolelo 🙂 Situace se zlepšila po Novém roce, kdy jsem díky nové partičce poznal nové traily a začal se taky trochu posouvat díky lepším pilotům (a pilotkám :)) kolem mě. Ovšem stále jenom trochu, jak jsem měl brzy pochopit, protože jsem nevěděl, co mě v březnu v Itálii čeká…

Den 1: 28 km / 2149 m dolů / 379 m nahoru

Příjezd na místo po celonoční jízdě Evropou v dodávce někdy po 9 hod ráno. Bylo potřeba opláchnout jak pražské bláto, tak švýcarskou sůl z Jeffsyny :))

Jeli jsme dvakrát shuttle a jednou jsme si šlápli z půlky po svejch. Traily (převzato od Adama) roller-coaster, cacciatore, schlaf tablette, kill Bill 1, madona della guardia. Těžko vybrat, co se mi líbilo nejvíce, každej trail tady má něco. Roller Coaster je nejmírnější, ale i tak dokáže zabavit…ten jako jeden jediný jsme jeli dvakrát v první den, takže už člověk nejel tolik na oči.

Jinak celkově mě obtížnost mírně překvapila, fakt jsem rád, že jsem nepřijel třeba jen o pár měsíců dříve, to bych měl docela problémek 🙂 Traily jsou tu dost surový, rozbitý, hodně zamotaný, neustále se něco děje, za každou zatáčkou je další dropík nebo jinej prvek, kterej člověka zabaví. Chce to se soustředit. Každopádně po prvním dni ježdění s 2150 hm dolů hnedka cítím zlepšení. Jak jede vláček, jedeš prostě taky a limity se pomalu posouvají…

Den 2: 36 km / 2533 m dolů / 725 m nahoru

Den 2 ve Finále byl fakt velkej den, happy 31. narozeniny!. Jezdili jsme traily z býválé vojenské základny NATO, dneska už pro enduristy prostě ikonická věc NATO BASE, kterou každej zná.

Jeli jsme H-trail, Ignegnere, Little Champéry, Sassaiola, Crestino…

Kdyby mi někdo ukázal před dvěma měsíci, že toto budu jezdit, poklepal bych si/mu na čelo. Některý jsou závodní traily Enduro World Series a náročnost ve všech ohledech tomu odpovídá…po úspěšným sjetí Champéry jsem si v duchu plácal po rameni…to se musí vidět, jinak asi se to nedá pochopit. Jezdit tohle na oči je neskutečná škola a zážitek. Možná, že kdybych místy věděl, co mě čeká, tak bych vyměkl spíš… :))

Začínám taky rozumnět a chápat opodstatnění geometrii moderních enduro kol a zkusil jsem si Ransoma 29 a tyvoe…nicméně Jeffsynka to zvládá kupodivu velmi dobře, i když už je tohle teoreticky kafe pro Capru a jí podobné.

Bohužel už jsme ve stavu -2 rideři, jeden vyhozený loket a jeden pomlácenej hrudník. Jo, je to tu drsný…

Den 3: 22 km / 832 m dolů / 275 m nahoru

Den třetí bývá na lyžáku kritický 🙂 Nebudu nic zakrejvat, pro mě to nebylo jiné ani ve Finale. Od rána mi to nějak nesedlo, navíc jsme měli smůlu, protože jeden z trailů, kam jsme se hodinu šplhali, byl zavřený pro údržbu…čili dopoledne zabitý bez hezkýho svezení.

Po dobrým obědě, gellatu a espressu jsme vyrazili shuttlem nahoru k jednomu z nejikoničtějších trailů ve Finale, ale i celé EWS série, možná MTB sportu jako takového – „DH Man“. Když už tady člověk je, měl by to zažít.

Ale aby si to člověk užil…to musí být v hodně těžkým skillu. Nejtěžší na tom trailu je všudypřítomná volná suť kamení, která znemožňuje trakci a musíte to prostě nechat jet…navíc je to prudký, celý na skále s vystrčenýma ostrýma šutrama, no nemusím už moc dodávat, možná něco z fotky půjde vidět, i když to zkresluje. Sjel jsem přerušovaně tak 50% a zbytek bez ostudy pěšmo…

Zbytek dne jsme vyplnili servisem kol, menší procházkou k moři a kafíčkováním, jak jinak! Těším se na D4, slibuje hodně ježdění a méně tlačení :))

Den 4: 42 km / 3245 m dolů / 206 m nahoru

Den čtvrtý ve Finale měl být dlouhej! Po relativně odpočinkovém třetím dni, kdy jsme vice tlačili než jezdili, jsme byli plní sil a optimizmu 😃

Vyrazili jsme zavčasu a z výchozího bodu Melogno jsme si střihli horní i spodní Roller Coaster. Přišel na řadu taky nejdelší sjezd, trail Toboga, který mi dohromady dal 21 minut…neskutečný porno! Taky už jsem byl pořádně rozjetej a Bára byla tak hodná a ukazovala mi stopu…a když chtěla, tak i záda, samozřejmě.

Oběd byl bohužel dost dlouhej kvůli pár defektům, ale aspoň byla sranda sledovat “experty” při opravování 😃 Odpoledne nás čekal výjezd na Base Nato, odkud jsme si dali trail 115, Incubo, H-trail, Sassaiola a zakončili jsme to přísnou Champéry! Tu jsem si dal v “závodním” stylu hezky od začátku do konce bez přestávek a věru těch 4:44 minut na takový trati už umí tělo potrápit 🙂 Každopádně už jsem byl mnohem míň vystrašenej než poprvé a bylo to na jízdě hodně znát.

Pro dobrovolníky se nabízel ještě jeden výjezd a tomu jsem nemohl odolat! Opět z Nato jsme jeli Nato Base Crestino a navázali na parádního Ingegnere (“inženýra”), kde se jely pěkný bomby. Do města jsme dojeli slušně utahaný, ale neskutečně happy…nejlepší bajkovačka ever! 😉 Na focení příliš prostoru nebylo.

Den 5: 13 km / 980 dolů / 4 m nahoru

Poslední, pátý den ve Finale byl plánovaný jen krátký, měli jsme cca 2 hod do návratu do penzionu, čili se rychle vymýšlelo co a jak. Nic příliš kreativního nepadlo, tak se vsadilo na jistotu v podobě Nato Base, kde jsme zkusil “Left trail”, čili jiný začátek. Navazuje Incubo a Sassaiola, čimž jsme dojeli na začátek Champéry. Přišel ale nápad zkusit alternativu v podobě “Casa Bianca Trail (black diamond)”, což jsem slyšel, je těžší a delší než už dost těžký (black diamond) Champéry. No, uvidíme…dlouho se nic nedělo, prakticky to byl uhlazenej trail s pár vracákama, ale dlouho nás nenechal spát…přišly všudypřítomný velký kamenitý schody s utáhlýma zatáčkama a měl jsem plný ruce práce zůstat na kole 🙂 Bez ztráty kytičky jsem to zvládl, ale byl jsem dost rád, že už vidím dole stát Ondru na konci trailu…

Další trailování už se nestíhalo, ale i tak jsem spokojenej po 30 minutách sjezdování mohl vyrazit s bandou zabalit se na penzion!

Celkově hodnotím vejlet fakt kladně, byl to neskutečný zážitek, hlavně díky terénu a nádherným a těžkým trailům. Ona mi to Iva říkala, že je to tam těžký, ale nesnadno se to k něčemu u nás přirovnává. Někdy člověk má pocit, že jede na pohodovým trailu, ale už za další zatáčkou se náročnost změní o řád nebo dva. Jak někdo prohlásil, ty modrý traily tu jsou nějak černý 😀 Nicméně dost keců, každému doporučuju si sem zajet osobně, aby to pochopil. Určitě to mám taky v plánu, tak uvidíme kdy, jak a s kým příště! 🙂

Fotogalerie kompletní TADY a můj výběr od Svena TADY.