Druhý půl ironman v životě, druhý v jednom měsíci. Někteří mě od toho odrazovali, jiní šli hned tři za tři týdny (že, Martine? :D). Vidina triatlonu v centru Prahy pro mě byla hodně lákavá, tak jsem tomu dal přece jen zelenou. Laťku jsem si nastavil díky docela úspěšnému Hamrmanovi vysoko. Nešlo mi o to dál posouvat výkony, ale spíš je zopakovat. Tušil jsem, že to bude podruhé těžší…
Pražský cyklokros den před závodem (sobota)
Bohužel po Hamrmanovi jsem cítil únavu skoro celé dva týdny, které ty závody od sebe dělily, takže moje příprava spočívala spíš v pojídání dobrůtek (+1-2 kg) než nějaké najíždění dalších objemů nebo ladění. Prostě jsem spolíhal na to, že nějaký trénink tam už byl předtím a forma se moc nesníží. A nakonec, když už člověk nemá žádnou výmluvu, může použít formuli „hlavně si to chci užít“ 😀 Tak přesně tam jsem se dostal pár dní před závodem, ale už jsem to nebral jako nějaké klišé. Byl to fakticky-velmi-špatně-měřitelný cíl číslo jedna a číslo dva už byl „neudělat si úplně ostudu“ 🙂 Teď už k tomu, jak to v Praze vypadalo a dopadlo…
Je libo nejlepší jahodový shake na světě? (a to nekecám…)
Je libo se trochu přikrmit před závodem…?
Dorazil jsem pozdě v pátek večer domů k přítelkyni Pétě, čímž děkuji za přístřeší a výkrm (důkazy viz foto)! V sobotu jsem měl na programu focení pro Tomáše aka „bad ass právník na supermotu“ a vyzvednutí závodních propriet z centra závodu v Tyršově domě. Neměl jsem lepší nápad, než využít cestování po Praze jako cyklistický trénink. Jak jsem později zjistil – spíše cyklokrosový! Odpoledne jsem pak strávil jako módní guru při nákupu obleku pro Patrika. Prostě spoustu našlapaných kilometrů! 🙂 Večer jsme s triatletem Zdendou telefonicky museli trochu probrat strategii a taky logistiku, díky čemuž jsem zvolil nakonec dopravu MHD.
I tak se dá…
Den D: Sunu se do metra nabalenej. Měl jsem ráno spoustu času, takže logicky o to později přijíždím na místo. Mám asi 10 minut na uložení věcí do depa, což je díky systému s pytli o trochu větší věda než obvykle! Uložení kola byla hodně husté. Když říkám husté, myslím tím fakt hustotu. Hustotu kol na metr čtvereční depa. Depo bylo v úzké ulici a počet kol bylo prostě vysoké. Domlouvám se s kolegyní, která rackuje kolo naproti, že si moje kolo opřu o její zadní kolo a snad Bůh dá, abych doplaval rychleji než ona. Říká, že jí to trvá 38 minut. To si srovnám s očekávaným časem v hlavě a potvrzuju „no, to bych tu měl bejt dřív…“ (jooo, kamaráde, člověk míní, Bůh mění – o tom v řádcích níže. Teď už ale budu se slovem Bůh radši šetřit). Hlavně si zapamatovat místo uložení. To jsem zvládl. Hledej prostě zelenou popelnici a u tý máš kolo. Dobrý postřeh, to fungovalo! Uložení dvou pytlů taky OK, tam už se poznávací znamení krom nalepeného čísla moc použít nedalo, prostě asi půl metr od středu doprava dole. OK? Rozprava, uložení věcí do úschovy, jen si nechávám v ruce mobil, lubrikaci na krk a neopren. Peťa je na cestě, nervíky pracujou, protože do startu máme 10 minut a pořád jsme se nenašli…ale všechno dobře dopadlo, dostal jsem pusu, předal věci a velice svižně se přesouvám na Střelecký ostrov, kde je start plavání.
Ježek v kleci…bylo husto.
Pohled do depa
Plavání 1.9km: S Milošem a Zdendou se plácáme a jdeme se plácat do Vltavy. Prý to mají být 1.9km a prý to bude švanda. Nic nenechávám náhodě a jako ve všech závodech v poslední době se trochu cpu dopředu. Nicméně stojím ve vodě za malinko povědomým obličejem a číslo 001 na čepičce mi říká, že jsem to asi malinko přehnal! 😀 Takže se vesele sunu o pár metrů vzad.
Chvíle před bouří…
Rozplavpa spočívala prakticky jen v napuštění tý ledárny do neoprenu a pár temp napříč řekou. Nic na chlubení…Nicméně je tu trochu hůř slyšitelný zatroubení a valíme kupředu. Nechtěl jsem být pohlcen davem, tak jsem makal, co to dá! Tempo 1:20/100 je pro mě z říše snů, takže se po 250 metrech probírám do tvrdé reality a díky tomu, že se přeze mě valí hromada těl v hooodně zaplněném korytu řeky, furt se s někým plácám a kopu, jsem rád za moji klasiku někde kolem 1:50 😦
Pěkně to tam vřelo. Jeden by neřekl, že tam je kolem 230 závodníků…
Hákovat se ve vodě smí a kdo nehákuje, ten ztrácí. Tím se řídím a občas se s někým svezu. Asi nejlíp jsem se svezl někde kolem 1200 metrů, kdy jsem našel parťáka přesně takového toho o něco lepšího, než jsem já, což bylo super motivační a ve spojení s hákem i prospěšné 🙂 Bohužel kolega měl zrovna slabší navigační chvilku a stočil to tak moc mimo, že jsem ho opustil. Poté jsem dlouho plaval osamocený mizerným tempem a říkal jsem si, jestli už jsem teda poslední nebo ne. Jelikož jsme obeplavávali dokolečka ostrov, myslel jsem, že budu mít navigaci dost jednoduchou, ale poslední bójka byla tak trochu mimo mnou předpokládanou osu, tak jsem tam na chvilku zaváhal. Nicméně po 1500 metrech si už říkám, že je to nejhorší za mnou. Už si to míříme k exitu, je cca 300 metrů vzdálený. Hodinky pípají jak o život, tak tuším, že jsme plavali zas trochu víc než 1.9…konkrétně asi 2.1 km. Když v tom přichází něco neobvyklýho. Náběh na křeč do obou STEHEN! Co to jee? Uklidňuju se tím, že by to nebyla první křeč, co jsem dostal, ale do stehna by to byla premiéra. Levačka se chytá. Někde nad kolenem jak kdyby mě kousl vltavský žralok a rezignuju na pohyb zasaženou nohou s tím, že to přejde. Bohužel se to zhoršuje, křeč začíná prostupovat celou nohou a já si začínám pokládat otázku, zda dokončím vůbec plaveckou část, natož celej půlželezňák. Musím zastavit. Voda tam byla překvapivě mělká, takže jsem se zataženou nohou mlátil o dno a doufal. Čas běží a je mi jasný, že to dneska nebude zadarmo. Vracím se do plavání, střídám kraula s prsama. To všechno na samým konci…cíl jsem měl na dohled. Říkám si, co udělá noha, až se postavím. Bolí, bolí, ale rozhejbat to jde, cupitám po schodech. Objevuje se tam parádní podpora, zdraví mě bratranec Filip s přítelkyní, na mostě čeká Peťa, Tomáš, Martin…tyjo, to je pecka! Oni nic netuší…přemýšlím, jestli se hned chlubit tou negativní novinkou s křečí, ale nakonec proč. Nebudu to dělat horší, než to je 🙂 Zaplaval jsem to za 40 minut, což bylo o 4 minuty horší než posledně. Pěkná sekera hnedka takhle po ránu! 🙂 Z vody jsem vylezl 86. z 217 finišerů, což je nakonec relativně optimistické na fakt, že ještě nedávno za mnou zůstávala jen třetina plavců 🙂
Depo 1: Jedním slovem? Dlouhééééé. Jak na vzdálenost, tak čas. Zabralo mi necelé 4 minuty, než jsem vyběhl schody na ostrově, přeběhl most a uložil neopren do tašky, obul tretry a popadl kolo.
Kolo 90km: Začlo mi to teda moc hezky. Ve snaze být co nejdřív ready, jsem si hned na začátku jízdy přehazoval Garmina z ruky na řídítka a ejhle, něco cinká na zemi a hádejte co. Takže pár sprostých slov a otočka zpátky, kde už v klidu v nulové rychlosti nasazuju správně. Teda…relativně. Všechno jsem si blbě odmačkal…místo kola už běh. Znáte to. Sedáte na kolo a Garmin křičí „BĚŽ!“. Technika pomáhá opravdu jen ve správných rukou :)) Cyklistika se jela ve třech okruzích po Strakonické na kopec Cukrák, kde se to točilo zpátky. První okruh jsem se nikam nechtěl hnát, takže mě vesele předjíždělo dost lidí. To se ale změnilo na stoupání, kde jsem najednou předjel snad dvacet lidí. Bylo to zvláštní, ale většina lidí jela ten kopec hodně obezřetně na kašpárka rychlostí tak 15 km/h. Nevěděl jsem, jestli je to taktika nebo výkonnost! 🙂 Po tom, co mě začli tihle zmínění předjíždět z kopečka a po rovince mi došlo, že to mohla být taktika, jak se moc nevyšťavit, což mě se očividně povedlo a chvilku jsem se z toho musel dávat dohromady. První kolo jsem se teda pohyboval na trati ještě s nějakými soupeři okolo. Na občerstvovačce jsem zaregistroval můj fanklub (viz fotka :)), druhé kolo mi přišlo, že jedu snad sám.
Já na otočce a můj fanklub Martin, Tomáš a Peťa. Foto: TriPrague.cz
Nikde nikdo, jen Strakonická hájvej mihotající se na obzoru (vidíte tam tu Konu, že jo…). Že se tu závodí mi připoměl v protisměru vedoucí Filip Ospalý. Přišlo mi z jeho kamenného výrazu, že se snad nudí! Náskok měl šílenej…třetí kolo bylo více vzrušující díky rozhodčím. Překvapilo mě, že rozdávali modrý i ve stoupání…pravidla jsou pravidla, ale bavíme-li se o závodníkovi někde kolem stého průběžného místa, který v kopci, kde jedou 15 km/h nedodrží 10 metrů rozestup, tak si umím představit, že rozhodčí na motorce zapíská a upozorní je na to, že se mu to nelíbí. Penalta 5 minut hnedka mi přijde dost přísná. Rozhodčí se pak při cestě zpět zastavil i u mě a zrovna se mě jali předjíždět dva závodníci, tak jsem svěsil nohy a dal jsem se radši na svačení…rozhodčí na mě divně koukal a myslím, že se i smál. Až k takovýmhle paradoxům to vede. Jinak se popravdě moc nedělo. Celkově mi sedlo nejlíp až třetí kolo, kdy jsem si vyhlídl rychlejšího soupeře a stahoval ho, což mě hezky hnalo. Z minula se mi osvědčilo hodně do sebe tlačit energii, tak jsem se toho držel, 5 gelů a nějaký ty nastříhaný tyčinky a sušenky, k tomu asi 4 nebo 5 bidonů tekutin. Sjíždím z třetího okruhu na napojovačku k depu a 90 km už je za mnou, když do cíle cyklistiky zbývají ještě cca 2 km…škoda, další minuty navíc. Proklepávám nohy a už vidím běžce na trati. Zouvám se za jízdy a hop dolů.
Dojíždím do depa 2. Foto: TriPrague.cz
Cyklistika mi vyšla relativně dle plánu, průměr 33 km/h bez jedné desetinky, ale čas o cca 5 min navíc (díky + 2km tratě a ztracenému Garminu 😀 ), konkrétně 2:49 hod znamenalo až 98. čas z 217. Už od plavání mi bylo jasné, že vylepšit osobák nebo jít pod 5 hod bude hodně složité. V tuhle chvíli, když jsem slízal z kola, jsem věděl, že potřebuju dát depo a půlmaraton za 1:30 hod…
Depo 2: Trochu jsem váhal, jestli si musím s sebou brát helmu, nebo je OK ji nechat na kole, tak jsem omrknul ostatní kola a utvrdil se v tom, že ji tam můžu nechat. Depo už bylo o poznání lepší…na bosé nohy ponožky, tenisky, zatáhnout za gumičky a jde se na věc. Čas do 2 minut.
Běh 21km: Není času nazbyt. Naděje umírá poslední, takže hned od začátku zkouším nasadit tempo, kterým bych co nejvíc udržel ty naděje naživu 🙂 Potkávám rychlíky jako Ondru Teplýho, za chvíli nás dobíhá Milan Svoboda a držím se chvilku s nima. Říkám si, že to není tak hrozný.
Bylo příjemně v týhle společnosti, ale zatím to nevypadá, že bych sem patřil… 😀 Foto: TriPrague.cz
Ale jak přichází první výběh schodů, občerstvovačka…i když se snažím, tak tohle tempo (lehce nad 4 min/km) držím jen první dva tři kilometry a pak je nechávám jít svou cestou. Takhle se to opakuje s více závodníkama, potaháme se navzájem, dobrý dobrý a pak se zastavím napít a jsou pryč. Tam jsem ztrácel moc.
Opět pár set metrů s rychlejším… (Jarda Dražan) Foto: TriPrague.cz
Tempo už bylo dávno mimo cíl i mimo naději. Motivace byla to tam nějak doplácat, hlavně, ať už to mám za sebou 😀 5 koleček bylo nekonečných, ty první tři se ještě daly, ale při probíhání do čtvrtého mě dost polilo, když jsem si představil ještě jedno repete. Podpora na trati ale byla skvělá…díky fanouškům a organizátorům, bylo to tak o dost zvládnutelnější. Samozřejmě jsme se na trati podporovali i vzájemně s kamarádama, jak to má prostě být…! V posledním kole se mi povedlo ještě nasadit rozumnější tempo s kolegou z „dospělejší“ věkové skupiny, to bylo dost fajn…očividně tam prostě bylo na víc. Příště bych snad mohl zkusit míň se zdržovat na občerstvovačkách. Přibíhám na Most legií a vím, že už je to hotovo! Úsměvy, supr pocity, výtečný DJ vyhrává můj oblíbený song, high five s divákama, ruce nad hlavu, jak kdybych to vyhrál! A vlastně…proč ne? Čas půlmaratonu 1:41 hod a 41. čas z 217 finišerů.
V cíli dostávám medaili a jsem happy. Celkový čas 5:17 hod byl za mým očekáváním. Jsem ale realista a vím, že každý den nemůže být 100% a bez toho ten osobák prostě jde jen těžko. Všechno musí sednout na jedničku a když si uvědomím, jak mi to začlo už ve vodě, můžu být rád za dokončení 🙂 V cíli na mě čeká ta nejsladší odměna…
Nejsladší odměna v cíli! 🙂
Společně pak fandíme ostatním dobíhajícím a baví mě to snad stejně jako běžet po té cilové rovince. Prostě velice pozitivní vibrace! Správná triatlonová atmosféra. Dřina, pot, bolest, ale taky kamarádi, úsměvy a pocit uspokojení. V celkovém pořadí jsem se umístil na 61. pozici z 217, v mé kategorii M25-M29 to pak bylo 12. místo z 31. Myslím, že je to příslib pro další roky…
Po závodě jsme utekli před deštěm do restaurace, kde jsme poseděli ve dvou rundách nejdřív s Filipem a Denisou
Denisa, Filip, Péťa a moje maličkost
a pak se přidali i závodníci Zdenda a Miloš s Míšou. Když jsem tam tak hrdě seděl v tom finisherském tričku, oslovil mě starší pán anglicky, jestli se tady konal triatlon? Říkám jasně, half ironman a pánovi jsem vyrazil dech. Úplně se mu rozsvítila očička a říkal, že u nich doma v jů es ej vyhrává svou age group 60+ na krátkých tratích! Respekt 🙂
Ou jééé
Co se týká zhodnocení závodu…organizace šlapala na jedničku. Ono uspořádat takovou akci v srdci velkoměsta není snadný úkol. Takže k organizaci nemám jedinou výtku, ta by se ale našla k trati. Z pohledu závodníka, možná omezeného pohledu, přiznávám, je klíčový, aby trať měla regulérní (= udávanou) délku. Ani kratší, ani delší. Snad se to podaří do příště vyladit. Nicméně bylo mi ctí si tady „zazávodit“ se všemi těmi velkými jmény v tak krásném městě jako je Praha. Takže co říkáte třeba „Challenge Prague 2016“? 🙂
Výsledky online zde: CzechTriSeries
No a co teď? Startovné na Slovakmana je zaplacené, chuť si ještě jednou v letošním roce (13.9.)zazávodit na trati polovičního železňáka je rozhodně veliká! Ještě aby sloužilo zdraví, protože mě po Praze nějak pobolívá pravý nárt. Držte pěsti…nebo nárty!
JakubGlinz.com 