Novej rok už je v plným proudu a já jsem se, hanba mi, ani nepochlubil, jak probíhal zbytek té loňské sezony po tom, co jsem vám popsal ty nelehké začátky. Neřekl bych, že bych po třech závodech neměl stále pocit totálního začátečníka a úplný marnosti, ale aspoň už jsem měl nějakou představu o tom, co to enduro obnáší…

V sprnu jsem se vydal společně s Jančou a Luďkem do Klínů na EnduroSérii, kde jsem se, na rozdíl od nich, přihlásil do elitní kategorie, protože „4 eRZety (vlastně 4+1 prolog) jsou přece málo“. Ehm…takže mě jich čekalo 6 a ta jedna „navíc“ byla solidně trialová. Což jsem ale nevěděl! Ono totiž nám v tréninkový sobotní den vydatně pršelo, jezdili jsme na blátíčku, co teklo po trailu a tak jsem ani nestihl objet všechno. Přednost dalo bezpečí posádky, a tak jsem s Jančou objel alespoň ty hobby 4 rychlostky. Tak nějak jsem se dočetl, že Klíny mají být jedny z těch nejjednodušších v závodním kalendáři České Enduro série, ale na té vodě mi to tak nepřišlo. A už vůbec né v závodní den, kdy objet ten okruh samo o sobě fyzicky nebylo moc snadný, viz třeba transfer na trojku zabral asi tak hodinku. Alespoň to počasí se umoudřilo a už nám nepršelo! Já jsem si nejvíc užil RZ2 a RZ6 a asi největší peklo byla ta zmíněná trojka, kde jsem v první půlce měl super hustej pocit, jak si dobře volím stopu a v té druhé to byl pocit opačný, že i běh by byl elegantnější a v neposlední řadě rychlejší způsob pohybu dolů 🙂 

Bájově jsme pojezdili a pozávodili v září na EnduroSérii na Špičáku. Čistě z kamarádské soutěživosti jsem se s Luďkem společně zapsali oba do hobíků a už od prvního vyjetí bylo jasný, že to bude hodně vostrej souboj mezi náma, dvěma „rising stars“ českýho endura. Že jsme se prali o nějaké 50.-60. místo (v Hobby!) už nehraje takovou roli 😀 Na Šumavě měli pořadatalé namlíkované parádní úseky, vlastně tomu nic nechybělo, od panenské hrabanky až po sjezdově laděné rock-gardeny.

Malinký puntík teda ode mě mají a to sice za přemlíkování jednoho místa, tuším třetí RZ. To se, kluci, nedělá. Když už si platíme za tréninkový den, trať se nemůže přece měnit. Od toho jezdíme na Blindůra…My s Luďkem soupeříme o vteřiny a já pak někde stojím a čumím, kudy jet, protože moje stopa už neexistuje. No…ale mezi náma to byl hlavně psychickej souboj, kdy mě Luděk chlácholil, jak tuhle blbě vybral stopu, jak támhle úplně zastavil a tak…sami to znáte. No ve finále mi nandal asi minutu a půl 🙂 Stále na toho kluka nějak nemůžu vyzrát! A stejně za to může to mlíko!

Jednoznačně nejhromadnější akcí nás, co spolu tak nějak jezdíme (někteří i chodíme…) bylo podzimní Blinduro v říjnu. Projeli jsme se do krásných Orlických hor, kde jsem ještě nikdy nebyl. Moc hezký kout naší zemičky! V areálu Ski Bukovka Michal Prokop a jeho crew namotali peckovní RZty, který se ve dvou dnech jely na oči a opět to předčilo naše očekávání.

Jednak teda mi trochu přišlo, že proti jaru zase přitvrdil, takže i my jeho závodníci se musíme progresivně zlepšovat, ale i ta kreativita, kudy všechny vedly, mě fakt bavila. Měli jsme velkou mlhu a vlhkost, sem tam sprchlo, takže traily faakt oslizlý a čím víc lidí přes ty kořeny před váma jelo, tím větší dydžina to byla!

Nejobávanější druhá RZ z prvního dne se v trochu pozměněné podobě jela i druhý den, čímž Michal udělal všem na tváři úsměv od ucha k uchu 😀 Celkově jsme jich absolvovali 7…dobrá práce! Velkou radost mi tady dělala Janča, která se s tím prala velmi statečně i přes to, že jí ty tréninkový hodiny v sedle chyběly. No a mně se zase potvrdilo, že na oči jezdím ještě o trochu hůř než obvykle, takže jsem zase toho mýho největšího soka opět neporazil a to ani náznakem. Zase smekám, Luďku 😉

No a tím pádem přede mnou leží ta hozená rukavice do další sezony! Jednou to musí přijít! Nicméně, berme to s rezervou. Já a všichni kolem, jsme si užili hlavně spoustu srandy a super svezení na trailech, který nám připravili většinou speciálně pro závodní víkendy, což je prostě paráda a tím se naše trailu-chtivé duše nejlíp uspokojí…