Tenhle (půl?) maratonský závod konaný ve Zvoli prakticky na předměstí Prahy každý září, toto konkrétně v roce 2018, dělají srdcem! Srdcem bajkerů, tomu věřte…pravá bajkovačka, plnotučný kopce, technika kam se podíváš, kořeny, sjezdy, singlíky, asi tuna brodů (aha, odtud máme název…) a skoro žádný hluchý místa a asfaltu naprosto jen to nejnutnější minimum. Na výběr kinder (20 km) nebo full (50 km) trasy.

Už pár týdnů před závodem jsem si s partičkou kus trasy projel a věděl jsem, že to bude tuze krásný! Nebude to zadarmo a to mám prostě rád…

Jak je mým obvyklým zvykem, na start jsem přijel pozdě, takže žádná luxusní startovní pozice nehrozí, ale gentlemansky jsem se s někým domluvil, že mě po výstřelu před něj pustí z boku :))

Po výstřelu nastala slušná palba po rozbité asfaltce a poté do prvního (stále asfaltového) kopce, kde už se to stihlo trošku roztrhat. Tempo pekelné, ale stále jsem to slušně držel. Dlouho to netrvalo a přišel konečně přechod do terénu, naprosto nevinný sjezd takovou alejí s double-trackem, nicméně právě tam jsem to dokázal dokonale zpackat, když jsem si zvolil nevýhodnou stopu, z které už jsem nedokázal vyjet zpět díky „velkýmu provozu“ kolem. No nic, pokračujeme mírně nervózně, další chyby mě neminuly. Uklidnil jsem se až po prvním opravdu kousavém dlouhém výjezdu, kterej jsem jel totálně nadoraz…stáhnul nějaký pozice, nicméně mi došlo, že takhle dále ne-e 🙂

Užíval jsem si všechny pasáže trasy, nicméně nejvíce bodovaly lesní singly, ať už nahoru, tak dolů. Kolem půlky závodu jsem si sjel menší skupinku, v které jezdec přede mnou naprosto bez váhání zahodil prázdnej bidon do lesa. Takový nasrání v závodě už jsem dlouho neměl…no, to si zasloužilo šikovnej průjezd brodem vedle borce a vyříkání si jeho chování v cíli. V téhle skupině jsem fakt nechtěl spolupracovat a ejhle, sil na to jet sólo bylo dost.

Druhou skupinu jsme vytvořili již inteligentnější na posledních cca 15 km a bavilo mě to. Většinu času jsem strávil na čele, což nám všem dost vyhovovalo. Já jsem diktoval tempo do kopce a stopu z kopce. Ze srandy jsem jednou zavolal na chlapy za mnou, jestli jako dobrý a oni že super! 😀 Úžasně jsem se bavil…kolem Zvole jsou báječný údolí a rokle a lze tu najít bezpočet super míst…nesmí samozřejmě chybět potůčky a brodíky! 🙂 Důležitý bylo se nezrakvit, měl jsem totiž večer po závodě randíčko, na který jsem se těšil a chtěl bejt samozřejmě v nejlepším možným šejpu… 😀

Tak, jak se mi dařilo báječně vodit skupinu, tak jsem o pár metrů minul jednu z posledních odboček, což jsem hnedka pochopil, ale i tak mě kluci předjeli (v tu chvíli se skupina zredukovala na nás tři) a najednou jsem byl poslední. Ani jsem neměl tušení, že už jen několik minut a jsme v cíli. To jsem zvětřil ve chvíli, kdy jsem uslyšel z repráku pořadatele…nezbývalo, než doufat, že si na finiš vyjedu výhodnou pozici. Výjezd z lesa jsem jel poslední, nicméně jsem zasprintoval první rovinku tak, že jsem měl výhodnější širokou stopu do levotočivý předposlední zatáčky, kterou jsem tak mohl zavřít více než zbylí dva a pak už jen zbývalo držet si vnitřek do té poslední a spurtovat o život! „Vítěznej“ spurt dokonce zachytila kamera, takže se na tu slávu můžeme podívat v čase 5:19 min 🙂

Na 100% jsem si splnil cíl času do 2:20 hod (přesně…) a 60. místo z 252, respektive 24. z 93 z mé age group bylo taky fajn. Vlastně z celého závodu jsem si nejvíc užil ten báječný terén a finální spurt, kdy jsem zas měl jednou pocit, že jsem tam nechal 100% možný výkon.

TransBrody 2018 určitě zůstanou výraznou stopou v mým bajk-lajfu! Doporučuju 😉