Co se skrývá za tajemnou zkratkou KPŽ? Z dětství si vybavím jen KPZ, ale ta s háčkem je známá především českým „bajkerům“. Kolo pro život je tu asi tak od roku, kdy jsem dostal svoje první kolo. Brzy byla ale moje cyklistická kariéra ukončená láskou k pionýrům a dalším peklostrojům, takže jsem nikdy nevyzkoušel, jak chutná největší česká bajková „masovka“. No a ti, kteří jsou se mnou v kontaktu nebo čtou tento web vědí, že rok 2018 je moji první sezonou mimo silnice, takže nějaký to KPŽko jsem zkusit prostě musel.

Volba padla na závod Trans Brdy, které jsou mi už povědomé trasou z podzimního bloudění na gravelu po tamějších krásných kopcích.

Po návratu ze soustředění, nebo spíše cyklisticko-kafíčkového dostaveníčka TTT v Toskánsku, jsem měl dva týdny na zrehabilitování se a znovu zvyknutí si na posed na mém xc fullu. Při prvním tréninku techniky v Krčáku jsem hodil slušnou tlamu přes řídítka, čímž jsem přípravu na Brdy považoval za dostatečnou 😀

Organizační pokyny, zázemí, parkování a další věci mají v Kolopro za ty roky dobře zvládnuté*, takže vše probíhalo hladce a v sobotu 21.4. jsme oba s Peťou měli na kolech startovní čísla trasy C, která má být „lehčí variantou“, nějakých 42 km a 1200 nastoupaných metrů. Druhá, ta plnotučná trasa, má 59 km a pár set výškových navíc. Díky tomu, že šlo o naši prvničku, neměli jsme ani jeden potřebné body pro výhodnější postavení na startu. S číslem 374 jsem stál na konci 5. startovního bloku. No, nic moc, ale vlastně jsem ani neznal moji výkonnost, takže kdo ví, třeba jsem tam správně a jestli ne, tak mě čeká asi dost předjíždění 🙂

Po nezávodním hromadném nájezdu za autem na trasu přišel první minikopec a ukázalo se, jak rychle se dokáže pole ucpat a to tak, že mi chůze přišla rychlejší. Ale nebylo prostě kudy předjíždět. Situace se začla mírně zlepšovat v dlouhým stoupání na Chlum, kdy jsem hledal místečka pro předjetí. Obešlo se to bez kolizí. První sjezd je velmi rychlej, jen asfalt nebo jemná šotolina. Hned jsem pochopil, že tohle není moje parketa…převod 32×11 už tu moc nestačil, rychlost 50+, radši si držím odstup od lidí přede mnou. Dolů to přece jenom utíká rychleji, takže po pár minutách máme po a ostrá doprava nás vrací do brdské reality, ostré stoupání po kamenité lesní cestě, všichni na kašpárka a zakouslí do řídítek. Panuje totální ticho, což mě zaujalo. Nikomu hold není moc do zpěvu…ani povídání. Pole už se hodně natáhlo, ale pořád je to had závodníků. Stále předjíždím…výjezdy jsou ještě trochu strmější a techničtější, takže to jde pomalu, ale sem tam si někoho dalšího zaříznu. Když nebylo kudy, raději jsem šetřil síly a hlavně nevyvolával zbytečný kolize nějakým riskováním…

Kolem 15. km přišlo zmatení v podobě přeházeného značení trasy. Šipka ukazovala prudce vlevo, ale měli jsme pokračovat rovně. Bylo to zvláštní, tak jsem zastavil. Naštěstí byl na místě jinej závodník, který už věděl, že je to past a pokračovali jsme správným směrem.

(Bohužel celý závod trasy B a částečně i C byl touhle záškodničinou ovlivněný a spoustu lidí si najela zbytečný kilometry navíc. Někdo se pobavil. Ale co, karma je svině, hm? Jury závodu později rozhodla, že se letošní Brdy nezapočítají do celkového hodnocení.)

Dál jsem předjížděl převážně v kopcích a dál jsem ztrácel na rychlých netechnických sjezdech. Na asfaltové části někde v půlce jsem si zase polepšil, tam jsem cítil, že nohy dneska jedou (na moje poměry) fakt parádně. O náskok jsem následně přišel při nájezdu do snad jediný roviny na celé trati, rovina je známá velkýma kořenama. V tom nájezdu jsem špatně trefil kolej a protože vlevo projížděl celej ten vláček, co jsem seknul v kopci, nemohl jsem se zařadit. Kousek jsem musel potlačit a dál už jsem čest neztratil 😀 Kořeny jsem zvládl docela obstojně.

Strategii na občerstvovačce jsem měl jasnou: máš jen jednu šanci doplnit zásoby tekutin, takže jsem nic nepodcenil a úplně zastavil, nechal dobrovolnicí (?) naplnit bidon jonťákem, vodu na hlavu (řekl jsem, že bylo skoro třicet stupňů na sluníčku? :)) a jelo se dál. Pár minut to zabralo, ale další hodinu bez pití prostě nechceš jet. Jinak jsem po kapsách měl dva gely a dvě tyčinky, po závodě tam zůstala jedna tyčinka. Myslím tak akorát.

Mezičas hlásil 80. místo. Po 25. km se pole zase docela zahustilo, nejspíš jsem začal dojíždět větší skupinu lidí s podobnou výkonností. Předposlední kopec šel krásně, velká spokojenost. A začaly přicházet techničtější sjezdy! Tam už jsem neztrácel a pekelně mě to bavilo. Musím ale říct, že to bolelo dost podobně jako do kopce. Stehna v plamenech, ruce na odpis, nejvyšší koncentrace nutná.

Na 35. km jsme přijeli ke známému kopci ze začátku trasy a dávali si ho znovu…věděl jsem, že už musí přijít konec! Sice jsem měl síly dobře rozložený, ale jel jsem nadoraz a vyhlížel horizont. Ještě pořád se dal někdo předjíždět. Dopil jsem jonťák, přece ho nepotáhnu do cíle…a v tom už vidím na horizontu organizátora ve vestičce – hurá! Ukazuje směr doprava, OK, je to takovej vracák, že nejde vidět „za roh“. No a najednou za tou zatáčkou vidím stěnu jako prase! „Cotodoprdele?“ se mi rozezní v hlavě, vždyť už to mělo bejt z kopce. Chyba…s tímhle jsem nějak mentálně nepočítal a ani vodu už nemám. Koukám na ty zombie na kolech, jak to tam šťaví(me) na kašpárka a sotva to utočíme. Příkrý, sem tam volný kameny…těžký úsek takhle na konec. Lehce se našly v hlavě myšlenky na to seskočit a ulehčit si to. Ale nic takovýho! Konec to nicméně není a přichází finální sjezd. Místy je fakt krásnej, sem tam singlíky, sem tam rozbitý a technický –  nebejt tak prošitej, tak jedu s úsměvem od ucha k uchu. Takhle to bylo přes 6 minut dřiny, kdy jsem cítil všechny kořeny a kameny i na celopéru. Dole na rovince jsem hodně hlasitě oddechl 🙂 Do cíle už nás nic zákeřnýho nečekalo, jen krátká šotolinka, asfalt, kousek pěšina kolem řeky, louka u cílového prostoru a uskákaná cílová rovinka. Cíííl!

Celkový čas 2:27 hod, 67. místo a 18. v kategorii třicátníků. Noo, to nebylo vůbec špatný, spokojenost! Konečně jsem si udělal nějaký benchmark, vyzkoušel techniku v závodním nasazení, vyzkoušel sám sebe ve vysoké intenzitě, ověřil závodní stravu, atd…Strava mi hlásí, že jsem takhle dlouho v takové intenzitě ještě nikdy nejel. No, vlastně má pravdu, nejel.

Ležím ve stínu na trávě, polejvám se vodou, protahuju se a trochu pospávám a za chvilku je v cíli i Peťa. Je očividně spokojená s tím, jak to zvládla, ale taky malinko vyděšená z obtížnosti některých úseků. Výsledkově je to supr, 14. mezi ženami a 6. mezi „slečnami“ 😀

Zpětně jsem přemýšlel nad tím, jak jsem KPŽ v minulosti vnímal a nutno říct, že jsem si udělal pozitivnější pohled na věc. Možná, že další trasy nejsou tak zajímavý, ale jednoznačně můžu říct, že Brdy nejsou jednoduchý závod a celá akce se mi líbila se vším všudy. Za sebe doporučuju.

*Boloňské těstoviny aka „bylyloňské“ – stánek s občerstvením Panzani, kde si za kupón, který je v ceně startovného, koupíte různé dobroty, jako jsou pro vytrvalce oblíbené těstoviny. Právě takové boloňské si hodně z nás koupilo. Následný scénář se v několika desítkách případů nápadně podobal: kolem jedné hodiny ranní mě probudily křeče břicha a ze záchodu jsem neslezl/a půl až jeden den. Začal jsem být provozuschopný až v neděli kolem 16. hodiny. Tohle jste vážně posrali.

Výsledky: http://sportsoft.cz/OfficialResults/

Záznam ze Stravy: https://www.strava.com/