Do Poznaně jsme vyrazili tentokrát ve dvou, po půldenní práci jsme poobědvali a namířili si to z Prahy směr sever. Cesta byla dlouhá, ale kvalita polských komunikací v týhle oblasti mě hodně mile překvapila. Stíhali jsme vyzvednout i nezajetou kombošku od Dresy69. Ubytko přes AirBnb mělo jednu menší nevýhodu a to sice lokalitu přímo v tom nejrušnějším centru města, jinak ale vše probíhalo hladce 🙂

Po menším zdržení na cestě jsme to měli časově teda mírně na knap, ale jedem přece do Polska, k mistrům improvizace, tady se přece na minuty nebude hrát. A měl jsem pravdu! Organizátoři byli v klídku, domluvit se dalo a nejdůležitější byl selský rozum a ne jen černé na bílém v programu (který měl obsahově nejspíš chybičky, protože to někdy moc nesedělo… 🙂 ).

Co nás v prvý řadě dostalo, byly rozměry všeho. Očividně nic poddimenzovanýho. Kanál (teda jezero Malta) v Poznani byl nazval „Račicemi na steroidech“. Triatlon musí být v Polsku dost oblíbenej, když bylo depo plné kol, vlastně dvě depa. Aby nekolidovaly distance sprintu a olympijského, vytvořili dvě depa vzdálené od sebe asi 50 metrů, jedno položené výše nad tribunou. Celkově jen na tyto dvě distance startující v sobotu přes 1000 závodníků. V neděli ještě jednou tolik pro půlku a ironmana. A to byla převážná účast tvořená místníma…slušný, co říkáte?

Tady Péťa napsala pár slov k jejímu závodu:

Jak se poznat v Poznani

Každým měsícem je pro mě mé závodní motto: ,,Dokončit závod ve zdraví“ snad nejtěžší závod v životě. V pondělí mi od kamaráda přišla zpráva k narozeninám, že štěstí je, když míjíš lékárny a nic tě nebolí! Když jsem v prosinci dostala od Kuby jako vánoční dárek startovné na olympijskou distanc do Poznaně, řekla jsem si, ano je to odměna, za to dlouhé a nekonečné zimní trénování a bude to paráda! Bohužel mě celou zimu provázely zdravotní problémy, žádný mini závod jsem nešla, abych zůstala čerstvá a relativně zdravá na můj první, pro mě velký závod. Měsíc před závodem mě začalo zlobit koleno více než obvykle a 14 dní na to druhé. Vzhledem k tomu, že píši tento článek, tak každému dojde, že jsem se nakonec rozhodla startovat. Od závodu jsem nečekala vůbec nic, mé závodní zkušenosti jsou nulové a touto distancí nepolíbená.

Ráno v den závodu byl Kuba nervózní více než já, brala jsem to opravdu velmi v klidu. Start ve vlnách byla doslova bitka, prvních 100 m jsem chtěla být ohleduplná, ale jakmile jsem dostala kopanec do břicha, do oka a loktem, tak i já jsem se proměnila v dravou šelmu. Vyplavala jsem za 19:29 minut.

Depo bylo šíleně dlouhé, 450 m než dorazíte ke svému kolu! Odhodit neopren, brejličky, nasadit helmu, tretry a jede se. Než jsem ale nesedla na kolo, čekal mě vyklusat kopec a rovinku dlouhou dalších 400 m, věřte mi, že jsem se už opravdu těšila na kolo.

Kolo byla paráda, prvních 5 km jsem nepřepálila, průměr 28km/h, prostě pohoda, od 5 km jsem začala zrychlovat na průměr 31 km/h, po otočce foukal dost silný vítr, ale i tak jsem si tempo udržela na 30 km/h. Důležité bylo myslet na: dobré šlapaní, správnou pozici, udržení tempa, a hlavně jíst! Kolo 1:20:23.

Depo přede mnou, běh v tretrách, pozdravit Kubu a jít na tu pro mě nejhorší disciplínu – běh. První 2 km super, pak se ale ozvala kolena a zbylých 8km jsem se vyloženě přemlouvala se slzičkami v očích, abych si doběhla pro tu krásnou medaili.

Cíl pokořen za 2:51:15, 61. žena, 20 místo v AG.

Dojmy jsou smíšené, moc mě mrzí, že jsem díky svému zdraví nemohla mít rychlejší běh, ale s touto nejistotou jsem do závodu šla. Nic jiného mi teď nezbývá, že se opět léčit a doufat, že se letos ještě dostanu na start a nebudu jen support na Kubových závodech 🙂

No a co já?

Naštěstí jsem už nic nezapomněl jako minule. Teda, ehm…technicky vzato ne. Ale ztratil jo. A to sice přední kolo a krmítko. To prostě nevymyslíš, no. Nicméně díky bohu za standardy…Péti kolo taky dobrý, tak jsem si vypůjčil jejího Mavica dopředu. Krmítko bohužel neaerodynamicky vyřešeno uřízlou flaškou, ale na nic víc nebyl čas. Technici od Shimana zkoukli můj Slice a asi se starám dobře, neměli moc co vymýšlet 🙂 Slice šel spát do depa a já na apartmán.

Plavání 1900 m: Startoval jsem v první vlně bílých čepiček a že nás bylo…co jsem fakt nečekal, byla ta mlátička, co se odehrávala. Orientace naprosto jednoduchá, kanál je krásně rovnej, bójky viditelný, ale i tak někteří jedinci nebyli schopní držet směr a při té příležitosti potřebovali všechny kolem pořádně pomlátit 🙂 Jednou jsem dostal takovou kopačku do oka, že se mi zamotala hlava a brejle tak přicucly, že jsem myslel, že mi to vysaje bulvu. Po chvíli jsem usoudil, že bude lepší přejít ve znak a upravit si je. No, jinak ale klasicky děsná nuda, časově moje klasika, pocitově hodina… 🙂 (čas 35:56 min, 242/776)

Depo 1: Depa byla v Poznani téma, co by zasloužila svůj vlastní článek! :)) Dlouhá, členitá, časově náročná…díky nim tady osobáky zaručeně nečekejte 🙂 Po relativně OK přeběhu od vody ke kolu nastalo martýrium běhu s kolem do kopcovitého esíčka a poté už jen jeden kopec, kde se přebíhaly koleje místního vláčku, který ani během závodu nepřerušil provoz! 😀 Pak už nám bylo dovoleno osedlat naše speciály a hurá na cyklistiku…

Cyklistika 90 km: Tentokrát bylo už vše připraveno. Poprvé jsem se měl držet „budíkové“ strategie, rozuměj řídit se wattovým výkonem z cyklopočítače. Taky jsem měl jasnou strategii doplňování kalorií. Cyklistika byla teda nepříjemně větrná a samozřejmě ta část s větrem do zad byla znatelně kratší jako obvykle, jak hovoří zákony schválnosti 🙂 Držel jsem se vlastní „hry“ a vyplácelo se. Výkon, pozice, voda, kalorie…hlídat si hákování, respektive nehákovat a taky se nenechat hákovat, nemám to rád. Když vidím někoho opravdu schválně hákovat, upozorním je na to.V Poznani se hákovalo…hodně lidí na trati, která je místy úzká…to udělá svý. Obličejem do protivětru lidem taky nechutná, tak co by nehákovali, když je to o tolik snažší. Nerozumím, proč ten sport vůbec dělají. Nemá být snadný….

Nicméně zpět k závodu. Co bylo hustý…východní část Poznaně byla fakt určená triatletům a ne autům! Samozřejmě to rozdělí společnost na dva tábory, já jen, že si to pěkně zařídili a my jsme se mohli šinout po uzavřených širokých dvouproudovkách.

Docela mi to utíkalo, jen kombinace dost vody a chladnějšího počasí mě postavila před novou situaci, s kterou jsem se ještě nesetkal. A to hned dvakrát. Kam s tím…No, to necháme na diskuzi „k pivu“, abych povyprávěl, jak jsem se s tím vypořádal… 😀 Cyklistů ubývalo, už jsem neměl koho předjíždět, tak jsem poznal, že ty pomalejší jsem nechal daleko za sebou a naopak eliťáci už si dávno někde pobíhají… 🙂 Veškeré zásoby na palubě jsem dojedl a dopil, takže byl čas vrátit se do depa, ale nejdříve jsem si musel vystoupit u vláčku 😀 Plánovaný výkon se mi o kousek nepodařilo dosáhnout, ale rozhodně jsem neměl špatný pocity z kola, v tom větru se mi to malinko „zajedlo“! (čas 2:29:55 hod, 89/776)

Depo 2: viz depo 1, jen z kopečka. Nevím, co se mi líbilo více. V depech jsem celkově strávil 7 minut.

Běh 21 km: Byla to pro mě velká neznámá, protože jsem letos fakt málo běhal a taky jsem z běhu měl největší respekt. Polští kolegové namotali trasu krásně kolem dokola Maltanského jezera, my na půlce jsme měli 4 okruhy po rovince. Začal jsem odhodlaně! A neskončil jinak! Hlídat si techniku, být co nejefektivnější, takovej „robůtek“, jak mi říkala Terka Č., o které někdy ještě napíšu (bude mi pomáhat s běžeckou technikou). No a musím říct, bylo to uspokojivé…první dvě kola jsem prosvištěl bez nějakých zádrhelů, měl jsem s sebou vlastní kalorie a na občerstvovačkách jsem jen nabíral kelímky vody bez zpomalování.

Ve třetím kole jsem začal cítit mírně vadnoucí a bolavý nohy, ale hodně mi pomohl to přemoct kolega triatlet, s kterým jsme dali „řeč“ při tempu cca 4:25/km a shodli se na tom, že ve dvou se to líp potáhne. No, nebudu machrovat, spíš on táhl mě…a hodně mi to pichlo! Běželi jsme si takhle bok po boku dobrých 5k, než jsem přibrzdil na jedné občerstvovačce a cuknul mi o pár metrů, které jsem už prostě nedokázal stáhnout. Zaslouženě byl v cíli dříve! 🙂 Poslední 3/4 posledního kola jsem teda už zase tahal za svý ze svých zbytků sil a nic jsem nenechával náhodě a dřel jako kůň.

Bolelo to fest. Asi to bylo dost vidět, protože mi fandili jak pomalejší závodníci, tak diváci. Super kulisa, díky jim! V cíli jak jinak, než pocit úlevy, pocit štěstí z dokončení, pocit podpory po puse od Peťulky…medaile na krku, dokonce jsme měli i cílovou pásku, jak kdybysme byli vítězové všichni! 🙂 (čas 1:33:53 hod, 44/776)

Celkový čas 4:47 hod na 63. místě (776 finišerů) a 10. v kategorii 18-29 let (z 69 holobrádků). Holobrádci půlku dost ovládli, když mezi prvními 4 byli hned 3…za vítězem jsem zaostal o nějakých 40 minut. S podaným výkonem jsem byl docela spokojenej…ono, jak už to tak bývá, na víc moc stejně nebylo. Povedl se mi zase jednou chytrej závod, kterej jsem měl pod kontrolou a to je pro mě důležitý 🙂 Výsledky jsou tady: sts-timing.pl

Akce rozhodně povedená a jak šlo vidět…triatlon v Polsku jen kvete a rozhodně je to sport, který proniká mezi mnohem více „hobíků“ než u nás. Můžu jen doporučit. Bohužel podle všeho (?) už nebude Poznaň spadat pod Challenge Family. Nevím proč, ale je to tak…hledejte tedy Poznan triathlon: https://www.facebook.com/PoznanTriathlon/

Pro data geeky jsem připravil příspěvek zvlášť 🙂 Analýza dat