Neděle 26.10. Kashan (a cesta do něj)

„Kašááán, óóó, Kašááán“ – aha, tak to bude asi můj autobus! A byl 🙂 Pohodlně usazenej v klimatizovaným busu. Hmm, milé překvapení. Ale přece mě natáhli na ceně, nebo ne? Vytahuju chytrou tabulku s přepočtenýma částkama z IRR do USD, EUR a CZK. Aha…80 korun? Tak mě asi nenatáhli! Jako fakt? Za to pojedu takovým luxusem? Přichází steward a dává mi docela pěknou svačinku na cestu v ceně! Jako fakt? Za to bych u nás měl teda jenom tu svačinu, takže nakonec dost dobrý! 🙂

Sedím nalevo v řadě, která má jenom jednu sedačku. To asi aby nebyly maléry, když sedí cizí chlap a ženská spolu a tak…Jedeme totální pustinou, na mojí straně jen rovina a poušť. Ale taková ta ne-tolik-sexy, takže jenom šutry a trsy trávy. No ale na druhý straně je to jiný kafe, ze země se tam zvedá slušnej masiv červeně až černě zabarvených skal. Fakt na to koukám jak divej, až skoro valím bulvy. Tak si dávám pohov, aby si dámy v druhé řadě nemyslely, že tam čumím po nich 🙂 Cesta uběhla luxusně rychle, steward hlásí Kashan a ještě speciálně mně dává znamení, že můžu vylézt. Sympatický gesto. Vystupuju a vidím dva týpky, jak se tahají o mojí krosnu. Co to?? Ahaa, místní taxikáři. Supy, jim přezdívám. Vrhají se na každýho cizince jak na mršinu 🙂 Ale já je dávám do pohovu, beru jim můj bágl s tím, že už mám zařízenej pick up kamarádem. Aslan slíbil, že se tady sejdeme, i když to má teda mírně z ruky, ale jeho máma sem má cestu, takže si jednak bude moct vyzvednout ty proteiny, co mu „pašuju“ z Čech a taky budu rád za nějaký kontakt s místním, kterému „můžu věřit“. Taxíkáři mě přemlouvají, ať jedu s nima, že to nemá cenu, že tohle je tu normální, že nějaký „kamarád“ tě má vyzvednout, ale nestane se tak. Kdepak. Držím se. Aslanovi věřím. Snad 🙂 Ale úplně nevím, jak mu popsat, kde vlastně jsem. U kruháče, je tu spoustu taxíků a šílený provoz. Očividně tady zastavuje mnohem více autobusů a já se bavím sledováním supů, jak se perou o další mršiny 😀 Marně zkouším íránskou SIM, takže volím drahou českou variantu a doufám v pomoc o supů, že by Aslanovi popsali moji polohu. Začnou se -opět- prát o můj telefon a já je teda dost netrpělivě pozoruju, jak provolávají 70 Kč za minutu 😀 Ale vše se podařilo. Aslan dorazil i s maminkou. Oba jsou to milí lidé, trocha ice braekingu a už pusy nezavřeme. Prý tomu nemohl uvěřit, že mu ten protein fakt vezu. Prý jsem PRVNÍ Evropan, co mu udělal nějakou službu. Tak to je hustý. Jsem na jednu stranu rád, na druhou teda…no, máme co dohánět.

 

S Aslanem a jeho maminkou jdeme na oběd, pozvali mě a moc jsem si pochutnal na mém prvním kebabu (to jsem ještě netušil, kolik jich za můj pobyt spořádám :D). Aslan se mi pochlubil, že nejsem první Čech, kterýho potkal. Konkrétně zná jednu slečnu. Vyprávěl o ní velmi nadšeně, snad pro její otevřenost ve vztazích… 🙂 Jdeme se podívat do vyhlášených zahrad zvaných Fin Garden, je to taková místní oáza klidu, park, lázně…prostě místo, kde si hovili panovníci a zbohatlíci. Dneska je to již jen turistická památka. Hezká, jistě je tu atmosféra, ale dech mi to nějak nebere. To spíš kdybych tady chtěl sedět dlouhé hodiny, máchat si nohy ve vodě a odpočívat. Na to ale není zrovna čas. Mám kontakt na dva couchsurfery z Kashanu. Jedním je Mostafa a druhým Mohammed. Mostafa mě upozornil už dopředu, že u něj nemůžu bohužel zůstat, protože „už má plno“, ale rád mi ukáže Kashan a pokecá. Mohammed naopak volno měl a z naší komunikace bylo zřejmé, že s tím nemá nejmenší problém. Kvůli problémům se SIMkou jsem cinknul Mostafovi od Aslana a za půl hoďky mě vyzvednul. Sotva jsem za sebou zavřel dveře od auta, ptá se, chtěl jste taxi, pane, je to tak, že? A já s hrůzou v očích „neee, zastav, vyzvedne mě kamarád!“, u čehož se teda Mostafa těžce pobavil a uklidnil mě. No, s tímhle klukem bude asi sranda, si říkám 🙂 Dáváme se do řeči a říká, že tady na univerzitě učí angličtinu a pomáhá v rodinným byznysu. K tomu se učí ještě německy no a hlavně dělá couchsurfing, což je pro něj prý velký „hobby“. Hrozně rád pomáhá surferům. Jen tak, ne za peníze. Pro dobrý pocit. Frajer! Po cestě vyzvedáváme jinýho surfera, Alexe z Německa, který u něj přebývá. Seznamujeme se a říkám si, že je fajn tady být taky z někým od nás. Velkej sympaťák a vypadáme jak bratři 🙂 Mostafa nám ukazuje historické zdi města, chladící věž na led a provází nás spletitým bazarem, kde je teda dost snadný se ztratit. Dáme místní zmrzku a domlouváme si další rande na večer s tím, že musí na univerzitu. Já teda zatím budu bloudit s Alexem historickým jádrem Kashanu. Vytahujeme Nikony a očividně si užíváme tu malebnost zastrčených uliček úplně stejně. Pořád kráčíme dál a dál, až si uvědomujeme, že jsme už dost bokem, nikde nikdo, jen občas děcka na kolech…líbí se nám to, vždycky člověk pozná oč běží, až když je někde stranou a ne ve vyumělkovaným centru. Vůbec se o sebe nemusíme bát, naopak nás tady lidi zdraví, usmívají se, fotí se, prostě paráda 🙂 Když se okruhem vracíme, osloví nás nejspíš někdo z televize, kameraman a reportér, jestli si nás můžou natočit, jak fotíme. No, tak proč ne 😀

Podařilo se mi dovolat se Mohammedovi. Ten si mě vyzvedává u bazaru, který je k němu jen kousek. Jdeme k němu domů i s Alexem, který ale nebude zůstávat přes noc. Mohammed je takový padesátník, má v Kashanu půlku domu, nebo spíš takovou velkou 1+1. Moc pěkně zařízenou, naprosto v evropským standardu. Já rozhodně nebydlím v tak hezkým bytě 🙂 Říká si Otec couchsurfingu v Íránu a asi tomu fakt tak bude. Hostil už stovky lidí, nejvíce z Číny, pak z Evropy. Přivezl jsem mu českou vlajku a bankovku. Ovšem…česká vlajka se usídlila pod obrázek Prahy, takže hezky po Cirmanovsku „teď tady byl…“ 😀 Mohammed se nám chlubí sbírkou bankovek a teda…tolik jsem jich v životě pohromadě neviděl. Naprosto ze všech koutů planety a některý jsou dost umělecký díla. Tady zaboduju, hehe, česká stovečka tam zatím chyběla 🙂 Přidává se k nám ještě Monika a Jacek z Varšavy. Přepínáme mezi angličtinou a tím „naším“. Fajn lidi, Monika má s sebou ještě mimčo v bříšku. Cestujou hodně a už dlouhý roky, ale teďka trošku prý přibrzdí. Prý byl nejlepší krok v jejich životě vzít si neplacenou dovolenou na 8 měsíců a společně cestovat (Asie a J. Amerika). Nejhorším krokem byla volba, že to bude jen na 8 měsíců, prý měli dát výpověď úplně 🙂 Myslím, že už každou chvilkou by měl být malej/malá na světě! Vyrážíme do ulic a Alex mě seznamuje s Parisou. Velmi milá perská dívka, která žije ve Švédsku. Potkali se v letadle…hezké! Parisa se od tohoto dne stane naší velkou pomocnicí. Fakt se vyplatí mít v telefonu někoho, kdo umí jak persky, tak dobře anglicky a má s náma trpělivost 🙂 Procházíme se rušným bazarem a dám jim několik metrů náskok. Hrozně se bavím sledováním místních holek, jak rudnou závistí, že ta jiná holka si tam vykračuje s tím blonďákem z Evropy 😀 No, musím uznat, byli jsme trochu za hvězdy 🙂 Večer ještě trávím doma u Mohammeda u čaje a dlouho si všichni povídáme. Přidal se i Mohammedův syn. Byli jsme trochu zděšení, když nám Mohammed ukázal koupelnu. Ne, nečekejte nějakej „hegeš“, ale naprosto krásnou a čistou koupelnu. Jen tak trochu…celou, ale naprosto celou v růžové barvě. Bylo to zvláštní, protože s nimi očividně nežila žádná žena. Mohammed se nám svěřil, že mu žena zemřela před 20 lety a zůstal se dvěma syny sám.

Sedím s ostatními na koberci a cítím se parádně. Taky po těch x čajích, co do nás „pantáta“ nalil… Říkám si, že tady začíná moje dobrodružství. Vždyť je to tu ale naprosto v pohodě, v klídku. Jsem v Íránu, ale jsem tu jako doma. Zatím žádné dobrodružství se nekoná 🙂