Předvečer odjezdu mě chytá nervozita. Ani ne tak z příprav, protože ty jako obvykle příliš nehrotím, ale tak nějak mě chytla mírná úzkost z toho, že jako nakonec fakt jedu poprvé někam sám a tentokrát zrovna ani ne za humna 🙂 Jdu se z toho vyspat, protože ani telefonování spřízněným zeleným očím moc nepomáhá. Balení nechávám na ráno.

V pátek ráno jakoby ze mě všechno už spadlo a bylo fajn. Balím se docela nalehko, oblečení a spacák do krosny, foťák, příslušenství, navigaci a drobnosti do kožený tašky přes rameno ve stylu Indiana Jones 🙂 Nestíhám! Běžím do vlaku a naprosto typicky kvůli mě průvodčí pozdrží vlak, takže je to vlastně dobrý signál, protože takhle každý můj dobrý výlet začíná! Jen tak nějak zjišťuju, že nemám papír s itinerářem, uppps. V Praze nakonec nacházím požadovaný protein pro Aslana a soukám ho do krosny, kde zbylo místo přesně pro něj. Celková hmotnost jen 10kg, paráda. Na letiště mě doprovází má věrná hnědooká fanynka z Kobylis, času máme dost, tak snídáme hezky česky pivo a dobroty z bagetérky. Na check-inu se pán dlouze zahledí do počítače a já jen doufám, že se nebude ptát na ty víza. V tom prohlásí „Jo, vy si kupujete vízum v Teheránu na 15 dní, je to tak, že…?“ A já jenom pokejvu s úsměvem a jsem rád, že se mě neptá na nic víc. Třeba na to falešný referenční číslo :)) Pořád mám pocit, že je času dost, ale opak je pravdou, musím pohnout. Loučíme se a slibuju, že se vrátím fakt celej. Pospíchám na gate, už jsem skoro zapomněl, jak to chodí, když létám tak málo. „Pan Glinz, ano? Musíte jít na security, máte v zavazadle něco zakázaného…“. „A doprdd…Jooo, to bude asi ten protein, coo? Ono to vypadá dost podezřele, žee? No já vám to vysvětlím…“ 😀 Mírné zdržení, první reálný nervíky, ale dobře to dopadlo, pan sekuriťák měl pochopení pro mého kamaráda kulturistu a protein i já jsme mohli na palubu. Hold v Evropě máme kvalitní protein za dobrý peníze! První let do Minsku utekl rychle, ale letěl jsem po dvou letech a snad čím jsem starší, tím míň radši lítám. Žádný kolečka, ve vzduchu to drží nějakou boží silou, dělá to kravál a je tam málo místa. Nevím, no, komu to může dělat dobře. V tu chvíli jsem si říkal, že příště už jedině po zemi 🙂 Pozdě večer mě vítá krutě zmrzlé Bělorusko a legrační letiště v Minsku, které se pyšní přízviskem mezinárodní, ale je hrozně mrňavý. Jsem očividně jediný, kdo tady transferuje do Tehránu. Trávím tady pět hodin…jsem nucen oprášit i ruštinu. Teda mojí ruštinu. „Zdravstvujte, pažalstva, spasiba, dasvidanja.“ Když doprostřed této věty přidáte mezinárodně uživaná slůvka „Hajneken a sendvič“, neumřete ani hlady, ani žízní – ověřeno. Druhý let do Tehránu už neutíká tak rychle, ale letadlo je o dost pohodlnější, sedíme jen po dvou sedačkách vedle sebe a prostoru pro nohy je jak v byznys klás. Kolem mě je to samý elegantní Íránec v obleku. Mají styl, hoši!