Perské dobrodrůžo 2014: 2. Z vláčku motoráčku do tehránského taxi

Čtvrtek 23.10. Kutná Hora
Předvečer odjezdu mě chytá nervozita. Ani ne tak z příprav, protože ty jako obvykle příliš nehrotím, ale tak nějak mě chytla mírná úzkost z toho, že jako nakonec fakt jedu poprvé někam sám a tentokrát zrovna ani ne za humna 🙂 Jdu se z toho vyspat, protože ani telefonování spřízněným zeleným očím moc nepomáhá. Balení nechávám na ráno.
PRG-Minsk-Tehran

Pátek 24.10. Praha
V pátek ráno jakoby ze mě všechno už spadlo a bylo fajn. Balím se docela nalehko, oblečení a spacák do krosny, foťák, příslušenství, navigaci a drobnosti do kožený tašky přes rameno ve stylu Indiana Jones 🙂 Nestíhám! Běžím do vlaku a naprosto typicky kvůli mě průvodčí pozdrží vlak, takže je to vlastně dobrý signál, protože takhle každý můj dobrý výlet začíná! Jen tak nějak zjišťuju, že nemám papír s itinerářem, uppps. V Praze nakonec nacházím požadovaný protein pro Aslana a soukám ho do krosny, kde zbylo místo přesně pro něj. Celková hmotnost jen 10kg, paráda. Na letiště mě doprovází má věrná hnědooká fanynka z Kobylis, času máme dost, tak snídáme hezky česky pivo a dobroty z bagetérky. Na check-inu se pán dlouze zahledí do počítače a já jen doufám, že se nebude ptát na ty víza. V tom prohlásí „Jo, vy si kupujete vízum v Teheránu na 15 dní, je to tak, že…?“ A já jenom pokejvu s úsměvem a jsem rád, že se mě neptá na nic víc. Třeba na to falešný referenční číslo :)) Pořád mám pocit, že je času dost, ale opak je pravdou, musím pohnout. Loučíme se a slibuju, že se vrátím fakt celej. Pospíchám na gate, už jsem skoro zapomněl, jak to chodí, když létám tak málo. „Pan Glinz, ano? Musíte jít na security, máte v zavazadle něco zakázaného…“. „A doprdd…Jooo, to bude asi ten protein, coo? Ono to vypadá dost podezřele, žee? No já vám to vysvětlím…“ 😀 Mírné zdržení, první reálný nervíky, ale dobře to dopadlo, pan sekuriťák měl pochopení pro mého kamaráda kulturistu a protein i já jsme mohli na palubu. Hold v Evropě máme kvalitní protein za dobrý peníze! První let do Minsku utekl rychle, ale letěl jsem po dvou letech a snad čím jsem starší, tím míň radši lítám. Žádný kolečka, ve vzduchu to drží nějakou boží silou, dělá to kravál a je tam málo místa. Nevím, no, komu to může dělat dobře. V tu chvíli jsem si říkal, že příště už jedině po zemi 🙂 Pozdě večer mě vítá krutě zmrzlé Bělorusko a legrační letiště v Minsku, které se pyšní přízviskem mezinárodní, ale je hrozně mrňavý. Jsem očividně jediný, kdo tady transferuje do Tehránu. Trávím tady pět hodin…jsem nucen oprášit i ruštinu. Teda mojí ruštinu. „Zdravstvujte, pažalstva, spasiba, dasvidanja.“ Když doprostřed této věty přidáte mezinárodně uživaná slůvka „Hajneken a sendvič“, neumřete ani hlady, ani žízní – ověřeno. Druhý let do Tehránu už neutíká tak rychle, ale letadlo je o dost pohodlnější, sedíme jen po dvou sedačkách vedle sebe a prostoru pro nohy je jak v byznys klás. Kolem mě je to samý elegantní Íránec v obleku. Mají styl, hoši!
Sobota 25.10. Tehrán
Jsou dvě ráno, zarachotí brzdné klapky letadla a sleduju noční Tehrán ze vzduchu…osvětlené nekonečné dálnice se táhnou jak Čínská zeď, 15 milionů lidí a každý tady má nějaké to světýlko určitě 🙂 Hrnu se k okýnku VISA a podávám jim, společně s ostatními, papíry, které jsem měl z cestovky a pas. Pak už jen přešlapuju na místě, pán si vždycky hezky v klídku zavolá jednoho žadatele, dá mu do ruky papírek s ručně napsanou sumou a s tím se jde do druhého okýnka, kde se daná suma má uhradit. Čekám asi třičtvrtě hodiny, než se ozve Mr. Jakub. Co mu tak dlouho trvalo, proboha? Udělám si kolečko, platím €60 a s potvrzením se vracím. Opět čekám. Opět dlouho. Ale tak jako klídek, ve tři ráno 50 km od Tehránu fakt nemám nic moc lepšího na práci. Za chvíli slyším opět Mr. Jakub a už se můj fialovej pas s fotkou z mých 17 let pyšní krásným barevným nalepeným vízem Islamic Republic of Iran, hohooo, sranda může začít! Krosna už ani dávno nejezdila na pásu, ale ležela zapomenutá bokem. Na letišti je pěkně živo, hned si mě odchytává ochotný taxíkář a ptá se, jestli chci svést. Jojo, pojedu do města, ale až tak za dvě, tři hodinky, než se rozední. „OK, OK, Iran good, very, very good!“ Pořád naznačuje, že teda jedeme, moc nechce chápat můj nápad 🙂 Aspoň mi ukáže, kde koupit SIMku a vyměnit nějaký peníze. SIMka bude aktivní až ráno. Zatím si najdu hezkou lavičku na dospání do rána…
V sedm hodin jsem na nohou, seznámím se s místními koupelnovými zvyky při ranní hygieně a s úsměvem si to hrnu ven z bezpečí letištní haly ven. Další ochotný taxíkář. Další komunikace stylu „Iran good, very, very good!“. Na autobusové nádraží Jonub (Jih) je to prý 60 km a míň za jak €25 mě tam nemůže vzít…Hmm, tak teda jedem. Venku svítí krásně sluníčko, no joo, kvůli tomu tady taky přece jsem. První konverzace s Íráncem je velmi vtipná, ptá se mě klasicky odkud jsem a tak, jestli jsem Muslim, na což mu říkám, že ne, že Christian, což upravuje automaticky na „Christmas“, tak se směju a nechávám to tak 😀 Jak se blížíme k jihu Tehránu, tak doprava houstne a za chvíli zhoustne tak, že každou chvilku čekám ránu buď z boku nebo ze zadu. Pan řidič měl prý jen tři nehody. Tak buď kecá, nebo mu ten Alláh jako hodně pomáhá, protože tohle není možný 🙂 Za necelou hodinku, řekl bych, mě vyhazuje na busu Jonub a říká, že jsem džentleman, že se mnou byl dobrý byznys. Je mi to úplně jasný, tak mu říkám, že ten byznys byl dobrej tak akorát pro něj…Zvykám si rychle, že tady je potřeba neustále s někým komunikovat. Hnedka mě odchytává nějakej týpek v bílé košili s frčkama, vypadá jako řidič autobusu. Odkud jsem, kam chci jet a tak. Říkám Kashan…ukáže mi přepážku a chtějí 11 tisíc těch jejich srandovních peněz. Tak mu je dávám a on že nee, že chce 110 000! No tak z toho mám hnedka guláš a říkám si, dobrý, nejdřív mě oškube taxíkář a teďka i autobusák, to se mi ta cesta prodraží. Problém je v tom, že měnou je riál, ale lidově se používá tomán, což je desetinásobek riálu. Najednou na mě někdo mluví zezadu hezkou angličtinou, potřebuješ pomoct? Říkám, mám tu lístek do Kashanu, ale je to celý v perštině, nemám tušení, odkud to vlastně jede a v kolik 🙂 Sympatickej mladík se mi představuje jako Eslam a říká, že je ze severu země a mám se příště stavit. Vyměňujeme si couchsurfing účty a je nadšenej, že to znám taky. Svěřuju se mu, že je to tady totálně crazy, on se diví proč. Nikde nápisy stanovišť, ale řidiči křičí jejich cílovou stanici před autobusem „Kašááán, óóó, Kašááán“ – aha, tak ten bude asi můj 😀
Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s