The Championship Šamorín – report

The Championship. Nová štika v triatlonových šampionátech. Cílem bylo ukázat, jak se má střední/dlouhý triatlon světové úrovně dělat! Tohle se Challenge Family opravdu povedlo. Podařilo se jim uspořádat velmi kvalitní závod v tom nejšpičkovějším zázemí, dorazila světová špička ve středním triatlonu a přidaly se k nim stovky agegroup atletů z celého, ale fakt celého světa. Byla to radost jak pro závodníky, tak fanoušky. Závodníci měli radost především z 20 metrové draftové zóny a tučného prize money, no a my smrtelníci jsme byli rádi, že jsme se s těma nad-lidma mohli utkat (spíš potkat) na stejné trase, prohodit pár slov a hodit selfíčko. Diváci na internetu nestíhali žasnout nad kvalitou přímého přenosu. A ano…tím Šamorín předčil i Hawaii. Mají to chytře vymyšlené a logistika je díky kompaktnímu areálu X-Bionic sphere jednodušší.

Pátek 2.6.

Průběh všeho (mimo můj závod, ale o tom později…) neměl chybu. Složení posádky: Jirka a Káťa, já a Peťa. Cesta utekla rychleji, než jsme očekávali, zaplacené ubytko AirBnB v Bratislavě bylo více než optimální a v Šamoríně všechno šlapalo jak na drátkách. Během procházky po areálu, po registraci, expo zóně, atd., jsme nabyli dojmu, že jsme se ocitli tak nějak v jiným světě a že když už sem někdo míří z Brazíilie, J. Koreje nebo Bahrainu, asi na to nemusí šetřit kačky celej rok 🙂 To bylo znát na všem. Především v depu visely ty miliony. Neskutečný!

Sbal se „na dva dny“ 😀

Pecka zázemí

Rozjetí se po hrázi

Není to málo…?

Myslím, že jsem naladil kvalitně…

Plníme pupky

Zibi (CEO Challenge Family) a Kevin (Triathlonworld.com)

Sebi je prostě Šampión! Nebál bych se říct, alespoň pro mě, ambasador dlouhého triatlonu. Kdo jiný dá high-five na poslední obrátce svému největšímu rivalovi? 🙂 Moc mu přeju ještě nějakej ten Havajskej titul…

Lionel Sanders. Super skromnej týpek, začínal jako my (když pomineme, že frčel v tvrdších věcech než my 😀 ). Velký fanoušek indoor trénování. Neskutečná schopnost trpět více než ostatní!

Ladění před závodem

Krátký rozjetí na kole v pátek napovídalo, že je všechno v cajku, vybavení fungovalo na jedničku a strategii už jsem měl taky rozmyšlenou. Neviděl jsem důvod, proč bych si nevylepšil loňský čas (4:48) ovlivněný šíleným větrem a deštěm. Samozřejmě, s tím se právě nedalo počítat dopředu. Ale nakonec azuro, jen mírný větřík a brutální výheň. Něco, na co jsem tady ještě nenarazil a to už jsem tu závodil dvakrát. Ale nic, čeho bych se bál. Jsem přece teplomil 🙂 Takže podmínky OK. Na kole jsem se dost zlepšil, díky strukturovanýmu tréninku s wattmetrem jsem měl jasnou představu o tom, jak cyklistiku jet. Plavecky jsem se nezlepšil, nicméně nakonec ani nezhoršil. Takže plavat si tu svou a držet se nohou, to byl jasný plán. Zbývá běh, kterému jsem letos dal strašně málo. Tam byly mírné obavy o to, jak se to vyvrbí. Navíc první závod na půlce v sezoně…od poslední uběhlo fakt dlouho a člověk úplně zapomene, s kým má tu čest. Za sebe můžu říct, zapomněl jsem, že je to fakt těžký a dlouhý. Když se všechno sejde jak má, bolí to, ale je to radost. Nicméně takových dnů je v triatlonu jako šafránu. Tolik maličkostí se totiž může pos…

Sobota 3.6.

Sranda musí bejt

PRO M bikes

Pořádně to zkoukni…

Obávaný rychlík z Prahy

Tady už tvrdím muziku 😀

Je závodní ráno. Nálada mírně nervózní, ale je sranda. Připravujeme stravu, snídáme, tetujeme se, tancujeme, balíme saky paky. Já jsem velmi procesně orientovaný a všechno si rozděluju do plátěných pytlů – něco do depa, něco pro civil, něco na sebe, atd. Jen Garmina (cyklo-kompjutr) nějak neumím zařadit do žádné z kategorií, tak mu vytvářím vlastní – do ruky 🙂 Pro závod mám připravenou novou stravu založenou na pomalých cukrech a bílkovinách, tj. vlastně opak těch běžných gelů a ionťáků, atd. Vyzkoušel jsem na jednom švihu a zdálo se OK…k tomu pár energetických tyčinek neznámé chutě. Ale co. Mně nemůže nic rozhodit, ne?

Vyrážíme! Ladím se energickou hudbou, cpu se domácí kašičkou od Péti, koukám z okýnka a snažím se prostě užívat si sílu okamžiku. Všechno krásně stíháme, je kolem půl deváté a těšíme se na program profíků (09:00) a pak o hodinu později jdeme na věc my. Najednou je okamžik ale o dost silnější než bych si přál. Garmin zůstal v apartmánu! Co teď? Hodina cesty, hodina a půl do startu. Co příprava věcí, rozplavání, moje pře-dlouhé oblíkání neoprenu, co závod profíků?? Nálada mi náhle klesla k bodu mrazu. Riskovat, že nestihnu start, to nepřipadalo v úvahu. Naděje umírá poslední, tak zkusím hodinky, jestli se chytnou. Jsou už postarší a měřit na nich výkon z wattmetru jsem nikdy nezkoušel. Zapínám zase muzičku, poźuju fotografům, no, však to nějak dopadne 🙂 Hodinky se tváří, že to zvládnou.

PRO M

Zástupy fanoušků na startu PRO

T1 PRO

1, 2…i v cíli!

Sleduju start mužů a přesouvám se zpět k depu ještě odnést přebytky. Čekám na prvního profíka a překvapení se nekoná. „Ideš, Riči, ideš!“ 🙂 Zanedlouho už se soukáme do neoprenů i my z naší vlny 18-29 let. Jdu se rozplavat na místo tomu určené. Chvilku plavu, protahuju se, zahřívám se…ehm. V tu chvíli mi bleskne hlavou. Mám čip na noze? Nemám! 5 minut do startu! Sprintuju zpět k břehu, marně ho hledám na zemi, marně hledám tašku, která už je naložená na dodávce. V tom nějaký organizátor na mě spustí anglicky, jestli potřebuju čip. Přikývnu a říká, že dobrý, že mám ještě dvě minuty 😀 Jako poslední lezu do vody, pošteluju se na startu a v tom vypálí dělo…

Špíčky už skoro nepřetékají :))

J+J

Hele ho, čipa. Není tam.

Plavání 1900 m: v Šamoríně se plave jen jedno kolo, stejně jako loni mi přijde neskutečně nekonečný. V této vlně nás moc nestartovalo, takže se to během 5 minut roztáhlo a rozhodně jsem nechtěl dopustit, abych plaval sám. Jednak nevidím tak daleko na bójky a přece…ve dvou se to lépe táhne 😀 Oběť jsem si našel úspěšně a nutno říct, že přes polovinu jsme plavali spolu, hezky jsme se motivovali, já ho tlačil, on mě táhl! Jinak pěkná nuda, nic se nedělo, občas jsme přeplavali někoho z předchozí vlny padesátníků a jednou nás předlítl nějakej rádoby hobík z následující vlny. Cítím se oukej, jen po „přiražení“ ke břehu nechápu, jak mi tak mohly stuhnout nohy. Asi zimou…? Každopádně +/- můj standard něco přes 35 minut (ofiko 36:06 min – 276./387 mužů)

T1

Depo 1: je tady velmi dlouhý, popadám dech a běžím s rozumem. Ke kolu od stanu taky daleko, takže stíhám poštelovat helmu na hlavě. S kolem kličkuju mezi stovkama jiných kol, uličky byly některé trochu těsnější. Dokonce jsem na živém záběru v tuhle chvíli (2:11:24 na YT)

Tady jsem si myslel, že to bude mít jiný průběh…

Cyklistika 90 km: Velmi rychle zjišťuju, že watty hodinky ukazujou hodně sporadicky a že nemá cenu se tím zaobírat. Paráda. Aspoň tepy vidím, malinko vejš, ale to bude tím adrenalinem. Kosím jednoho za druhým. Nezapomínám na doplňování energie ze zmíněného drinku a doplňování vody. Docela letím. Po první třetině jsem na průměru přes 38 km/h, což je tempo na čas pod 2:20 hod. Takže nakonec podle plánu aspoň takhle 🙂 Přichází 40.-.45. km a najíždíme na nepříjemný úsek na hrázi. Jednak tam fouká více než jinde, ale taky povrch je znatelně horší a je plný děr a drobných skoků. Začínám se dostávat do velký nepohody. Nohy jakoby přestávaly jet, záda bolí, helma tlačí, nemůžu se složit na sedlo, jak mě to tam dole tlačí. Dost zpomaluju. Říkám si, OK, nevadí na chvíli zvolnit, protáhnout se. Serou mě všechny díry! Už se ani moc nesnažím o nějakou aerodynamiku, prostě tam tak hopsám. Valí se za mnou další vlny čtyřicátníků. Rychlost zase trochu klesá. Cucám lektvar, cucám vodu, jím tyčinku, neskutečně hnusná. Dochází voda, těším se na občerstvovačku! Beru vodu od dobrovolníků, piju, poliju se a zjistím, že flaška byla plná jenom do půlky. Šťáva v nohou dochází, všechno, co se dělo doteď, se ještě zhoršilo a psychicky mě to prostě zlomí.

Marathon photos

Marathon photos

Marathon photos

 Marathon photos

Marathon photos

Mám 40 km do depa a dost času přemýšlet o všem. Primárně o tom, co tady dělám na „svěťáku“, jestli odstoupím a budu radši mít DNF ve výsledcích, než tady pokračovat v tom utrpení. Na druhou stranu nedokončit, to je něco, co se mi ještě nestalo a chci snad, aby to bylo zrovna tady a teď? Na další občerstvovačce, na kterou čekám žíznivej jako na smilování, beru radši dva bidony s vodou, jeden hned spotřebuju a druhej beru s sebou. Snaha jet rychle je pryč, respektive to ani nejde, jedu třicítkou, tepy nízko a prohlížím si každýho, co mě předjíždí. A že je jich dost! 😀 Říkám si, že si zkusím ten zbytek závodu užít aspoň pro ten pocit a medaili za finish. Mentálně se srovnávám s tím, že dneska není ten den a má to asi bejt lekce. Dojíždím v čase 2:37 hod, 276. čas z 387 mužů.

Sebi v T2

T2

Depo 2: druhé depo se odehrává v poklidné náladě, v pohodičce se obouvám, protahuju a snažím se marně rozdejchat plíce.

Běh 21 km: Po prvním kilometru si říkám, že to bude asi dlouhá procházka…jakmile se rozběhnu, popadám dech. Nejlíp mi je na občerstvovačkách, kde si dávám od všeho něco, no, hlavně žádnej spěch nikam. Peťa mě taky občerstvuje a snaží se rozveselit, ale nechápe, protože veselej vlastně jsem, jenom se šinu půlmaratonem tempem pomalejším jak 6:30 na kilák. Ne, že bych běžel tak pomalu, ale často stojím 🙂

Peťa a vodní chlazení

Kousek stínu na půlmaratonu

Dobrým zpestřením byla chvilka běhu s Terkou Veselou, která si běžela pro osobáček a 5. místo v kategorii. Tempu jsem stíhal, očividně, když jsem pusu nezavřel, ale hlava se zase chtěla zastavit u coly, pomerančů a houbiček, tak jsme se rozloučili 🙂 Více než jindy jsem měl čas a příležitost pozorovat okolí a další závodníky. Nepřestávalo mě udivovat, odkud z celého světa se sem přijeli lidi poprat se závodem. Opravdu hodně Asiatů, z Evropy pak měli největší zastoupení Němci, Italové, my a Slováci jsme se taky neztratili. Tak nějak jsem to kochání doklepal do cíle v „rekordním“ čase 2:11 hod (306./387 mužů).

A do finiše. Tváříme se radostně! 😀

5:34 hod

Není nad ledovej bazének

Už je dobře…

Cílový čas 5:34:35 hod 294. z 387 mužů (v kategorii M25-29 31. z 38 holobrádků 🙂 ). Zde výsledky. V cíli pocit úlevy, že už je to za mnou a o víc jsem se ani nesnažil. Nejlepší je všechno hodnotit s odstupem času…

Čip se nakonec našel!

McFlurry balzám na duši i tělo

Dnes

Dopřál jsem si dostatek času pro zhodnocení. Závod hodnotím jako perfektní lekci a uzemnění. Díky tomu mám zpátky pokoru, kterou jsem ke střednímu triatlonu do nedávna rozhodně cítil. Ať si říká, kdo chce, co chce, poloviční ironman je sám o sobě náročný sportovní výkon a pokud to člověku nesedne, může se z něj lehce stát dlouhej den 🙂 A to jsem nějak zapomněl. Podcenil jsem stravování, přípravu materiálu, udělal několik neozkoušených věcí…prostě suverén. Takže jsem zpět, kde bych měl být a přísahám, už se to nestane! Ano, každý závod mi nesedne ani v budoucnu, ale hamba mě fackuj, jestli to takhle ještě někdy podcením 🙂

Teďka mě čekají dva týdny plné dřiny a ladění sebe i materiálu, abych si byl jistej, jestli mám na to rozumně absolvovat další půlku, která by měla být 25.6. polská Poznaň, opět pod hlavičkou Challenge Family.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s