Cestovatelská prvotina aneb Bosna, Černá Hora a Chorvatsko 2013

Na motorkách už jezdím nějaký ten pátek, vždycky to bylo o motorkách a vždycky bude, ale doteď jsem na motorce nikdy necestoval ani neopustil naši vlast. Koncem roku 2012 jsem si koupil KTM 640 Adventure, na které jsem to chtěl změnit. Měl jsem hrubou představu o tom, že chci vidět krásnou přírodu, hory, klikaté silničky a místa ještě stále nezkažená západní civilizací – jinak řečeno trochu divočejší. Naplánoval jsem nám cestu na Balkán – Bosna a Černá Hora. Přítelkyně se tvářila, že pojede také, tak jsem tomu trasu uzpůsobil, takže ne moc off-roadu, ne moc dlouhé dny a nějaká ta sprcha. Pořád se ale tak trochu – podle mnohých – jednalo o ambiciózní první trip za hranice…Jak teda vypadal výlet dvou úplných zelenáčů (Jakub = Hajpr a Karolína = Kája) na nepohodlné vyklepané jednoválcové oranžové motorce?

Kompletní galerii fotek z výletu najdete ZDE

Den 1, úterý 20.8.2013

V práci to balím již někdy kolem třetí, abych doladil poslední detaily a mohli jsme na Šumavu, kde máme dnes spát, vyrazit co nejdříve. Přijíždí za mnou Kája, balíme společný kufr s oblečením na dva týdny (pouze 38l !), všechno to pověsím na motorku, spolubydlící nám ještě udělá nutnou fotku ze startu a hurá na věc. Ovšem přichází velké STOP, Kája má hlad a s tímhle faktem se nedá vyrazit. Zajíždíme na kutnohorské náměstí na super burger a v 18:00 již opravdu vyrážíme na můj vysněný výlet. Cesta na Šumavu nám trvá cca 3 hodinky, je docela zima, stmívá se. Nálada nic moc, Kája si není po prvním dni úplně jistá touto akcí… 🙂 Zajíždím ke kamarádovi Honzovi, který mi ochotně půjčuje kameru GoPro, nainstalujeme ji na helmu, nějaké ty instrukce a je je 22:30…setkávám se s rodinkou, chvíli to trvá, popovídáme si a při pohledu na hodiny je jasné, že nehrozí žádný brzký ranní start…

Ujeto 207 km


Den 2, středa 21.8.2013

Vstáváme, až se vyspíme, řeším ještě důležité záležitosti, fotíme se s rodinou u motorky a když startujeme, Advík ukazuje 10:45. Plány projet Rakousko venkovem mimo dálnice berou za své a společně s parťačkou se shodujeme na dálniční alternativě. Cílem je dojet na Slovinské hranice, do kempu v Murecku. Jedeme přes Strážný směr Pasov, kde nás GPS prohání historickým centrem, vyjíždíme až na kopec a už jsme v Rakousku a dále jedeme po různých vesničkách, což je přesně to, co jsem původně chtěl, nicméně nás bude brzy tlačit čas. Problém je jako obvykle mezi řídítky a sedlem, přenastavuji GPS a už nás to žene na A9, kupujeme známku (€ 4,80) a Rakousko projíždíme pomalu celé v podzemí, aneb z tunelu do tunelu (mýtné € 4,50 a 8,00). Je 18:00, stavíme na odpočívadle a zbývá nám hodinka do cíle. Teprve teď využívám miliónový doplněk výbavy za 7 Kč – špunty do uší. Zvyšujeme tempo, což u malého Advíka znamená tak 120 km/h a za hoďku jsme v Murecku. Oprašuju svou němčinu, domlouvám nám dvě osoby, stan a motorku a paní na recepci si žádá hezkých € 17. V ceně je luxusní sociální zařízení a koupaliště, za které se u nás nemusí stydět žádné okresní město. Kája na mě machruje, že umí postavit stan lépe než já. Má recht, holka, smekám. Jelikož je pozdě, nikam pro jídlo už nevyrážíme a tímto využíváme naše zásoby na „horší“ časy, dáváme si Adventure menu Jelení ragů. Mňam! Mám dobrý pocit, spolujezdkyně se usmívá, asi mám plusové body za to jídlo 🙂

Ujeto 420 km (celkem 627 km)


Den 3, čtvrtek 22.8.2013

Budím se v 7:00, rozkoukat se, využít toho luxusu kempu a v 9:00 už Advík vrčí naložený. Dneska bychom měli projet „tranzitně“ do Slovinska, vnitrozemím Chorvatska překročit hranice s Bosnou a zapíchnout to v městě Banja Luka. Ve Slovinsku jedeme venkovem mimo hlavní tahy, poté beru omylem zkratku přes kopce plné vinic, opravdu krásné výhledy, silnička kvalitní, ale široká asi tak 3 metry. Do Chorvatska je to co by kamenem dohodil, uvítá nás první „opravdová“ hraniční kontrola. Slečna celnice se mě ptá na mou (vypnutou) kameru na hlavě a říká „I hope I will be not on YouTube!“ – tak ji raději sklápím nahoru, aby neprovokovala. Chorvatsko je po přejezdu hranic plné dlooouhých obcí s omezenou rychlostí, to se ukoušu nudou. Omyl, netrvá to dlouho a nad Záhřebem nás GPS tahá do kopců, kde se teprve pokládá asfalt. Docela zážitek, pár šotolinových úseků mezi bagry…no a jelikož nám to trvá déle než je třeba, najedem na dálnici s mýtným u Záhřebu a po té frčíme až na exit u přechodu Gradiška. Jsme v Bosně! Konečně ten divoký Balkán, jak jsem si myslel. Do Banja Luka dojíždíme po úplně nové a prázdné dálnici. Dálnice nejsou to pravé ořechové pro motorku, ale my jsme fakt unavení, bereme zavděk časově kratší variantě. Banja Luka v 19:00 hod – vypadá velmi moderně, hlavní „boulevard“ je plný kaváren, hemží se to tu lidmi a všímám si (se souhlasem přítelkyně :D) krásných holek a žen. Tady by si vybral každý. Cedulka hotel! Ptáme se na cenu v jedné boční uličce, prý € 25 na osobu a motorku možno nechat na ulici. Hmmm, to je nad náš plánovaný (nízký) rozpočet a asi bych se i o Advíka trochu bál (nejspíš zbytečně…). Vím, že za městem je kemp i nějaký motel, ale během pár minut jízdy po hlavní ještě ve městě vidíme nápis Hostel, otáčíme a sympatickej mladík nás ubytovává za € 20 za oba, motorka byla schovaná pod okny za plotem. Paráda. Sundáme ze sebe „smrady“, jak říkáme oblečení a botům, hodíme sprchu a jdeme asi 20 minut pěšky do centra. Trochu prší, ale ne nepříjemně. Povečeříme slušnou porcičku výborných těstovin v restauraci a zapijeme je koktejlem na dobrou noc (pro představu = celkem € 15). Spát se bude fakt dobře, byl to dlouhý den.

Ujeto 402 km (celkem 1029 km)


Den 4, pátek 23.8.2013

Dnešek nemůžu dospat, je 8:00 a říkám si, že tu máme konečně první „netranzitní“ den, čili kilometry, které mají přinést zážitky a ne jen přesun z bodu A do B. Zatímco Káje schnou vlasy po nutné ranní hygieně, já připravuju motorku, dělám údržbu a balím saky paky. V 10:00 to přichází a hned za Banja Luka směrem na Jajce mi padá čelist z té krásy. Klikatá silnice s kvalitním povrchem je doslova vytesaná do skály a pod námi se vine řeka, zatímco nad ní vysoké skály. Jedu asi tak 60 km/h, auta nás předjíždějí kdekoliv, kde uznají za vhodné, my se kocháme a užíváme si pěkné počasí a tu nádheru kolem. Počasí, které se nám líbilo po cestě nám ale trochu kazí náladu v městě Jajce. Přeplněné ulice a vedro. Ačkoliv je toto krásné město kandidát do Unesca, je možné si tu prohlídnout historické hradby, vodopády, my jedeme dál a vše pozorujeme z dálky. Cesta Jajce – Jablanica mi opět bere dech. Údolí, nad které vyjedete, abyste do něj poté sjeli, je neuvěřitelně velké. Zkouším zachytit tu atmosféru na video. Obědváme čerstvé pstruhy. Jak nám bylo teplo, chtěli jsme dojet k Jablaničku jezeru, abychom se svlažili. Jeli jsme k němu přes Jablanicu do Konjicu, jenže počasí už na koupání opravdu není a spíše čekám, kdy začne pršet. Je mezi námi cítit nějaké pnutí, nejspíš z těch nepovedených plánů, protože jsme kvůli koupání, které nevyšlo, vynechali „nejlepší jehněčí v Bosně“, jež mělo údajně být právě v Jablanici. Naše životy se hodně motají hodně kolem dobrého jídla, takže pak není divu, že přijde rozčarování 🙂 V Konjicu se nám ubytování moc dobře nehledá, po dlouhém váhání bereme motel za začátku města za 60 Marek (v přepočtu € 30), malinký vybydlený pokojíček nicmoc, ale po optání se to máme i se s snídaní – přichází alespoň malá náplast. Dominantou Konjicu je pěší most přes řeku, jsou zde na něj opravdu hrdí, lze jej vidět ve všech obrazových materiálech o městu. Sedáme si hned vedle něj na hezkou zahrádku, popíjíme limču a vášnivě diskutujeme nad naším výletem a životy. Ne úplně v dobrém. Toto byla asi nejkrizovější chvíle našeho výletu. Z nedaleké mešity se mezitím ozývá svolávání k večerní modlitbě. My se pohansky cpeme biftekem a zapíjíme Karlovačkem. Už je zase dobře, uléháme do postele a usínáme s otázkou, co nás asi tak potká další den.

Ujeto 220 km (celkem 1249 km)


Den 5, sobota 24.8.2013

V motelu se budím v 6:30, než se pobalíme je 8:00 a jdeme na slíbenou snídani. Nevypadá to úplně slibně, nikde nic připraveného není, naštěstí nám ukuchtí narychlo alespoň omeletu. Když odcházíme z motelu o půl hodinky později, vidíme už švédské stoly – a pak že ranní ptáče… V rámci našeho výletu mám vytipovaných i pár off-road cest. První přichází hned po pár kilometrech za Konjicem. Odbočujeme mezi domy vpravo, uzounká cesta na jedno auto začne rychle stoupat. Kolem jen bílé vytesané skály a totální ticho. Zastavuju na fotku a dýchám ten klid. Kája nemluví, špatné znamení. Dojedeme do vesnice Džepi, kde se uprostřed pasou kravky. Nevím, kterou cestou dál. Jedna asfaltová vede dolů a kamenitá nahoru. Narážíme na nějakou babku a říká jasně „Kolašin hore, hore“. Tak jedeme. Je to taková polňačka plná volných kamenů, které mění svou velikost. Najednou beton, utěšuje mě to, že to snad utěší Káju. Najednou zase kamení, trochu větší, ale dávám to. Naložení ve dvou s bagáží se na těch kamenech motorka chová fakt plavně, jede kam se jí zachce. Dojíždíme na rozcestí a mám radost, že jedu dobře. Ale ejhle, stojí nám v cestě kopec, který dávám tak do třetiny a dále je jasný, že to nedáme ve dvou. Kája má strach, seká se a dál jet nechce. Hmmm, tak to asi otočíme, co se dá dělat. Kochačka, pár fotek a můžeme jet zpátky, odkud jsme přijeli. Off-road o 22 km končí a přes Konjic míříme směr Mostar k vodopádům Kravica, což je cíl dnešní cesty. Po cestě nám nízko nad hlavou letí vrtulník a koukám, jak letí do jezera pro vodu. Hasí lesní požáry. Otáčím to a chci to vidět zblízka. Jsou to teda odvážlivci, vrtulník mi přijde tak dva metry nad hladinou! Pokračujeme v cestě a před námi se otvírá údolí s městem Mostar, ufff, fakt docela velké. Dáváme tu oběd a bez prohlídky frčíme na Medugorje. Tady jsou kolony italských autobusů a říkám si, co se tady děje. Nacházíme penzion dost snadno, je jich tu plno. Hnedka na recepci se bavím s panem domácím – tentokrát anglicky – a říká mi, že v 7 je hlavní mše a jsme zvaní. Ahaa, hmm. Říkám mu, že ale potřebujeme vodopády na osvěžení po cestě v tom horku 🙂 Nakreslí nám parádní plánek a za chvíli dojíždíme k vodopádům, pán na parkovišti mi ukazuje, ať jedu dolů. Tak jedu tam, co to jde. Skoro k vodě. Teplota vodopádů je asi taaakhle nízká – skoro pro otužilce. Lezu tam a Káju chvilku přemlouvám. Bereme kameru a máme spoustu srandy při focení pod vodou, který nám moc nejde. Po návratu si procházíme Medugorje. Jelikož jsme pohani jak se patří, neznáme pozadí událostí, co se tu s Pannou Marií odehrály v minulosti, ale je zřejmé, že jsme na poutním místě. Později mi pomohl Google a dnes už vím, že se zde snad několikrát ukázala po smrti. V rámci šetření si vaříme ze zásob, Kája ekonomka nám spočetla, že si žijem na moc vysoké noze a jedem mimo budget. Prý. Každopádně Bosna již dál na plánu není, toto byl poslední den a shodujeme se na tom, že jsme z ní moc neviděli. Jakožto nezkušený cestovatel nevím, co na to říct, nevím, co děláme špatně, ale pocit z toho mám stejný.

Ujeto 170 km (1419 km)


Den 6, neděle 25.8.2013

Hodně nedočkavej se budím v 6:30. Od Panny Marie někdy před devátou míříme do Foči, před kterou po přejetí mostu odbočujeme směr MNE. Jedeme údolím řeky Tary. Když jsme ještě v Bosně, Káju napadá, že bychom si měli spravit chuť a dát si přeci jen to „nejlepší“ jehněčí! U silnice nacházíme rodinný kemp s několika grily, kde se točí jehně, prasátko, atd. Paní domácí nám ochotně každému naděluje čtvrt kila a s pitím to vychází na parádní peníze. Jsem přecpanej. Ležím na lavičce a rozdýchávám náš „lehký“ obídek 🙂 Po silnici M-18 jedeme dál. Pod námi je krásná průzračná řeka až kýčovité modré barvy. Bohužel ji zahlédneme jen sem tam, je už opravdu dost hluboko pod námi. Tahle silnice je nejspíš pomsta Bosňáků všem, kteří chtějí opustit jejich zem! Ztratil jsem pojem o čase, jak dlouho jsme jeli úsek cca 20 km, ale „mezinárodní“ silnici jsem si představoval jinak. Pro mě malá náplast za nepovedený off-road, teď k tomu máme velmi blízko. Za tři řadím málokdy, s autem se vyhneme docela natěsno, místy chybí asfalt. Ale proč ne, baví mě to. Dorážíme k hraničnímu přechodu, je tu vidět hodně raftařů a z druhé strany lajna úplně nekonečná. Nechtěl bych tam stát. Celník nás očekuje…“Jaaakub a Karoliiina, OUKEJ“. Jsme v Černé Hoře! Povrch se hned zlepšuje, kaňon (řeky Pivy) se trochu otvírá…paráda. Přichází místní tunely, které mi přišly ještě šílenější než ty v Bosně. Vytesané do skal a struktura skály byla znát i zevnitř, prostě taková velmi hrubá práce. U Pivskeho jezera nám začíná pršet. Nám to ale nevadí, máme super náladu. Odbočkou v tunelu mířím na Žabljak. Stoupáme vytesanou cestou výš a výš, potkáváme hodně „tater“ s hlínou. V tunelech troubí, protože jinak si jich můžete v té tmě všimnout, až když bude pozdě. Vidím je i nad námi a říkám si, že možná i tam vysoko nahoru se brzy vyšplháme. Až z toho na mě jde závrať 🙂 Dáváme si pauzu, leháme do stráně na kamení a smějeme se, i když na nás prší. Cítím nadšení i trochu obavy…jestli bude dál pršet, kdo ví. Svištíme dál a dorážíme do Trsy. Tady už si připadám jako v horách! Prohlížíme si kostelík a hřbitov, kde nás zaujaly hroby s předem označenými náhrobky s neúplnými daty…zde leží Slávka 1939-20xx. Paní už to tu má předplacené. Jiný kraj, jiný mrav…nejspíš. Všude kolem roste vysoká tráva, stromy skoro žádné. Fouká docela silný vítr, už sice neprší, ale ty tmavé mraky jsou vodou určitě dost nacucané. Moc se mi tu líbí, ale už je pozdě odpoledne a my máme ještě projet Durmitor a najít kemp před Žabljakem. Vyrážíme, jedeme po takové náhorní plošině, stoupáme, ale již pomalu. Po nějakých 15 km začíná pršet, tentokrát ale žádný deštík, ale řádná sprcha. Pohybujeme se v nejvyšších bodech sedla, cedule ukazuje 1900 metrů. Viditelnost mizerná, nikde žádný svodidla, mám dost bobky, aby nám to neuklouzlo a my se neskutáleli stovky metrů dolů. Silnice je místy hodně úzká a prší tak, že jsme durch durch. Nestihli jsme si totiž oblíct nepromokavé vložky. Jedu za jedna, občas dva, držím se spíše levé krajnice. Jednou za čas, když si utřu brýle, tak vidím ty krásný štíty Durmitoru, ale popravdě se snažím nás dovézt někam do civilizace ve zdraví. Doufám každou zatáčku za nějakou stříšku nebo hospodu…marně. Po asi půl hodině se na nás ale usmívá štěstí a dojíždíme k malinké horské hospůdce nad jezerem, kde si hned poručíme horké čaje. Přestává pršet. Kája se hřeje vevnitř a já se kochám, fotím a natáčím. Komunikace mezi námi moc neprobíhá, radši mlčím, protože tuším, jak jí asi je. Později mi říká, že měla radši zavřené oči. Ale přežili jsme a jedeme dolů hledat kemp! Cedule hlásí autokamp Razvrsje, odbočujeme a nalézáme dva kempy. Čistě tipuju, ale nacházíme ten náš. Vítá nás majitel kempu Mišo, mluví skoročesky, domlouváme se na apartmánu za dvacku za noc, což je paráda a taky náš limit. Sotva se sesoukám z motorky, slyším „vy jste taky Češi, joo?“ 🙂 Mišo nás Čechy ubytuje do stejného domku jako Zdeňka s Káťou. Motorkáři! Enduráři s BMW GS 800. Ale co to, BMW nikde, stojí tu jen fábie. Škoda, Zdeněk říká, že to dají na moto až příště. Sušíme věci, mokré mám úplně vše. Vaříme gulášek z kuchyně Adventure menu a dělíme se. Jak jinak, než se štěňátkem! S krajany posedíme, trošku se unavíme pivem, slivovicí, jägrem…fajn večer, kdy si sdělíme zážitky a řešíme motorky, ale my jsme vyřízení, a proto uvítáme teplíčko vééliké manželské postele už někdy po desáté…

Ujeto 286 km (celkem 1705 km)


Kompletní galerii fotek z výletu najdete ZDE


Den 7, pondělí 26.8.2013

Stále znaveni včerejším dobrodrůžem v Durmitoru a večerní zábavou se probouzíme někdy v 8:15 a nikam nepospícháme. Kája si libuje, prej si tuhle postel odveze do Prahy 🙂 Počasí je pořád všelijaký, honí se nad námi mraky jak o život. Loučíme se s kamarády a s Mišou, který nám přeje šťastnou cestu a přidává nám na ni ještě propagační materiály. Věřím, že se sem ještě někdy podívám(e), opravdu dobrý servis! Prakticky sjedeme z kopce a jsme v Žabljaku, hledáme benzínku, ptáme se policajtů, rádi pomůžou. Kája je celá nervózní z kontrolky hladového oka, ale já znalý poměrů dobře vím, že máme ještě na 70 km 🙂 Začíná pršet zrovna, když tankujeme a snídáme u benzínky. Paráda, chjo. Představa dalšího dne v dešti mě moc neláká a říkám si, že bych to mohl dneska teda srabácky zkrátit. Rovnou směr Kolašin a pak možná do NP Biogradská hora, když bude už lépe. Vyrážíme kaňonem Tary (opět!) a stavíme u známého vysokého mostu Durdevica přes údolí. Asfalt na něm je 172 metrů nad řekou. Za druhé světové války sehrál důležitou roli, kdy část z něho odpálil partizán – sám jeden z inženýrů, který ho stavěl. V té době se jednalo o největší betonový most v Evropě. Ale zpátky do dnešních dnů, potkáváme se tu se Zdendou a Káťou. Chvilku kecáme, ale není nám moc hej kvůli počasí. Jedeme tedy směr Kolašin. V dešti zastavujeme v hospodě na baštu a schovat se nad chvíli před vodou. Opět fabie s plzeňskou SPZ a máme o společnost na chvíli postaráno 🙂 Po obědě už opravdu směr Kolašin. Hmmm, tedy, to jsem si jenom myslel. Jak tak koukám na ukazatele po podezřele dlouhé době jízdy, dělám nám okružní cestu kolem Biogradské hory, tj. Mojkovac, Berane a Andrijevica, odkud šplháme na sedlo Komovi. Sice neprší, ale očividně tu před chvíli pršelo, silnice je mokrá. Jedu opatrně, jinak se to ani nedá, je to samá vracečka, krátká rovinka a další a další…na vrcholu (1400 m.n.m.?) odpočíváme, máme toho nějak plný brejle. Ležíme tu jak mrtvoly, ale smysl pro humor nemizí, napodobuju mrtvou Karolínku 🙂 Je mi jasné, že cesta dolů bude mnohem horší…a je. Ale na chvíli se nám mezi stromy ukážou vrcholky národního parku, z kterých se vypařuje dešťová voda. Krása…fotím ty štíty, jinak se to nedá. Dojíždíme do Matešova, začíná celkem hustě pršet, již jen kousek do Kolašinu. Je to tu samý penzion, tak jeden zkouším. Pan domácí má plno, ale říká, že sousedka možná má volno. Paní s malými dětmi nám ukazuje její přízemí, kde ubytovává turisty. Chce 30 Euro, nicméně to je pro nás moc, tak říkám, že se poohlídnem ještě po okolí. Očividně ale dneska nikoho jiného nesežene, tak nás nechává za dvacku. Dobrej deal, opravdu hezké ubytování, asi nejhezčí za celou dobu. Vybalíme se a najednou je skoro krásně. Oranžové zapadající sluníčko krásně barví kopce kolem, ale je mi jasné, že ty mraky, co se tak rychle pohybujou, umí zamávat s počasím během chvilky. Nic teda už nevymýšlíme a jdeme do sámošky pro zásoby na večeři a snídani. Zkoušíme i pivo (Nikšič?) a chutná mi! Vaříme si na plyňáku z pytlíku a pěkně v klidu se bavíme o dnešních zážitcích. Připravuju motorku na další porci km, ale prakticky je všechno v cajku, spíš jen kontroluju olej, mažu řetěz a tak dále. Jdeme spát s přáním, že ráno bude stejně hezky jako večer…

Ujeto 178 km (celkem 1883 km)


Den 8, úterý 27.8.2013

Budí mě déšť. Kája spí, tak spím dál taky, nemám lepší nápad, jen mi hlavou lítá velké GRRR. Budíme se tedy později, čekujeme déšť a je tam pořád 🙂 No nic, nemáme kam spěchat, dáváme sprchu, snídáme sušenky a balíme cajky a venku necháme jen věci na moto. Kolem desáté přestává pršet, jen tak mrholí, tak oblékáme textily i s membránami, nakládám kufry na Advíka a než stihnu nastartovat začne hustě pršet. Co teď…? Pojedem, nepojedem, kdo ví, jak dlouho to bude trvat. Tak teda jedem. Ptám se Káji, jestli nebrečí. Fakt dojemně poznamenává, že brečí mráčky. Tak nevím, jestli se smát nebo taky brečet 🙂 Dneska jsem měl na plánu hezký program. U Podgorici offík ke Kapetanovu jezeru, pak na jih k hranicím s Albánií a Skadarské jezero…no, říká se, že dobrodružství začíná tam, kde končí plány. Začlo hřmít a lítat i blesky. Jedeme v regulérní bouřce. Začínám mít regulérní bobky! Tuším, že jsme v kopcích, ale nikde nic nejde vidět, raději se soustředím na silnici přede mnou, která se pěkně klikatí, opět klasika napravo skála a vlevo sráz dolů. Tentokrát i se svodidly – jsme na „hlavním“ tahu. Přichází něco, na co se mě všichni před odjezdem ptali. Co když ti to někde chcípne? Noo, tak to vyřeším, nee? 🙂 Motorka chcípne, světla svítí, bliká to, troubí to, ale startér nereaguje. Opatrně motorku odtlačím na druhou krajnici, kde je naštěstí kousek místa. Hustě hustě prší, Kája se ptá, co se děje. V klidu říkám, že asi máme někde vodu. Napadá mě v tu chvíli jen spínačka a ovladače na pravé straně řídítek, kde je nouzový vypínač, který dělá přesně to, jak to teď vypadá…ze spodku jednoho kufru vyndávám nářadí a WDčko, zkouším, co se dá. Zkoumám všechny dráty, co jdou vidět. Nic se nemění. OK, pojistky. Sundávám sedlo a kontroluju pojistky. Do toho stále parádně prší, takže mám vodu už opravdu všude včetně pojistkové skříňky. Jsme totálně durch, čvachtám v botech i slavná membrána Reissa ty proudy neudržela. Haa, nacházím prasklou pojistku a směju se na Káju, že jsem na to přišel! Dávám místo ní náhradní a zkouším startér. Šuuup, motor vrčí, jaká úleva. Vracím sedlo a nářadí a v tom „chcíp“. Hmm, tak všechno znovu, mám přece ještě jednu pojistku náhradní. Tu taky odpaluju. Bohužel mi nedošlo, že neodstraňuju příčinu, ale jen důsledek. Přišel jsem o všechny pojistky, motorka je mrtvá. Stále prší…U silnice je kontakt na servis, tak to zkouším. Hned po tom, co z papírů vyčtu mezinárodní předvolbu. Ani nevím jak, ale anglicko-česko-srbsko-polsky (?) jsem domluvil servisáka na místo u tunelu, kde právě stojíme a čekáme. Prý za 20 minut je u nás. Netrvá to ani 10 a zastavuje u nás takový ten malý pick-up od VW. Pán kouká na moto a vysvětluju mu ty pojistky, zkoumá moto a očividně netuší která bije…volá šéfovi (?) a říká, že se do VW Advík nevejde, s čímž souhlasím. Ukazuje mi na obrázku odtahovku a říká, že jedině tak. Ptám se kolik, protože začínám tušit pěknej průser 🙂 € 80. Mám na výběr? Ne. Čekáme v teple auta na odtah a já si krátím čas voláním do ČR na asistenčku, kde mi pán doporučí, abych si rozšířil jejich služby i na Černou Horu 😀 No, pobavil mě. Kája mezitím jen mlčí. Radši nic neříkám, tuším, že mě chce zabít a Montenegro smazat z mapy světa! Ale je statečná a situaci nám nezhoršuje žádnými „holčičími“ výstupy. Odtah nás má odvést do Kolašinu zpět. Trvá to tak půl hodinky a strejda s odtahem je tu. Nakládáme Advíka, dávám bacha nahoře na korbě, aby ho nějak nepoškodili, přičemž si akorát já sám poškozuju ruku 🙂 Přichází ta pravá chvíle na to, aby přestalo pršet! Z kabiny odtahovky se kochám okolní přírodou, kterou jsem nemohl vidět v tom nečase. Nádhera, nádhera, nádhera. Silnici obklopují zelené a zelenější kopce, odkud jde nekonečná pára. Silnice mi přijde docela „hustá“ i bez té bouřky. Samé křížky, pomníky, no potěš. Než dojedeme do servisu, volám si s Honzou, od kterého mám moto, jestli by neporadil. Zmínil mimojiné ZÁSUVKU. Ajooo, já vůl, měl jsem přece zapojenou navigaci skrz ten můj adaptér, co jsem ukutil po nocích doma v kuchyni na lince. Přece nedám 500 Kč za origo. Tak jsem ušetřil. V servise se mě ujímá nějakej mladík, kterýmu říkám: „Dej mi kompresor, sprej na kontakty, pojistky a za 20 minut to mám hotový“. Nerozumí mi ani slovo, ale to nevadí, materiál jsem dostal. Vrhnul jsem se na věc, kapota, sedlo, nádrž dolů, všechno profoukat vzduchem, nastříkat sprejem a teď ty pojistky. Jak tam byly? Už nemám tušení! Ale moje geniální Kája, co už se zase směje, když si hraje se štěňátkem, má asi fotografickou paměť, takže si přesně pamatuje, která barva kde byla. Zlatá 🙂 Uteklo 20 min a oprava je hotova. Advík zase hezky vrčí. Rychle to poskládat, kufr naplnit mokrýma věcma, obléct se do stejně mokrého oblečení a jdu platit. Šéf říká € 120. „Oj oj, za co, proč??“ 80 pro něj, 10 pro toho poskoka u silnice a zbytek prý za práci. Za práci, kterou jsem si udělal komplet sám. Haha, dávám mu do ruky s těžkým srdcem kilo a i tak vím, že si na nás pěkně namastil kapsu. Jenže co člověk nadělá v takovou chvíli. Máme i tak dobrou náladu. Ale co teď? Co původní plány? Ty berou úplně za své, když přichází SMS od Zdendy, že u Skadarského jezera brutálně prší a že odtamtud mizí. Takže my co? Offík nebude, jezera nebudou. Jedem k moři, místní bohové hor nám nepřejou. Do Podgorice a z ní směr Budva…počasí je najednou úplně jinde, sluníčko a za chvíli nekonečné moooře. V Budvě se ubytujeme v kempu Bečiči. Buď stan za € 17 nebo bungalov a € 20. Hmm, tak to moc neváháme. Ovšem není bungalov jako bungalov. Tady je to starý karavan – přívěs. Trochu lepší stan 🙂 Do plavek a jdem letos poprvé do slané vody. Pak si jenom spravit chuť v grill housu a všechny bolístky dne jsou ty tam…Jdeme spát a mně se honí hlavou, že teď už je to jen návrat domů, dosáhli jsme totiž nejvzdálenějšího bodu našeho výletu.

Ujeto 185 km (celkem 2068 km)


Den 9, středa 28.8.2013

Dneska bychom rádi odpočinkový den, dojet si do chorvatského Dubrovníku a prohlídnout si to tak chválené město. Po cestě mám ale vytipovaný další NP – Lovčen. Hodně mě láká výjezd na vrcholek, odkud má jít vidět do všech okolních států. Dívám se rychle do mapy a je mi NAPROSTO jasné, kudy mám jet. Prostě před Kotorem to švihnu doprava a je to. Ale to bych nebyl já. Pořád čekám na tu odbočku…mezitím jsme se kochali krásnou Kotorskou zátokou, kterou jsme projeli dookola. Cože? No doprd…prostě jsem to přejel. Nadávám si do různých genitálií, ale co teď nadělám. Návrat a cesta zpět by znamenala několik hodin navíc a já nad sebou lámu hůl. Nemožnej prostě. Na hranicích Černá Hora – Chorvatsko, Chorvatsko – Bosna a Bosna – Chorvatsko (aaano, opravdu to tak je) oceňujeme praktičnost motorky v kolonách, nikde skoro nečekáme. Po cestě asi namotivujeme italského bajkera stojícího v koloně ke stejnému postupu a potkáváme se dvakrát na „čáře“. Ptáme se odkud a kam a přejeme si navzájem šťastnou cestu. Celníci tady prakticky nic neřeší, jen mávnou…Jedeme po Jadranské magistrále, cca 30 km před Dubrovníkem se horší počasí…před námi černé mraky a očividně tam prší, tak moc nepospíchám. V tu chvíli zahlédnu něco čnějícího z nebe k mořské hladině – nebo obráceně? Co to jee, sakra? Vypadá to jako tornádo…za námi zastavuje auto a borec z něj vystoupí a ptá se nás, jestli je to tornádo. Krčím rameny a říkám, že asi jo! Fotím, natáčím a nechce se mi věřit, že se něco takového dá vidět 🙂 Za chvíli zmizí, asi už se dost napilo slané vody…jedeme dál do černých mraků, ale déšť nám naštěstí utekl do vnitrozemí nejspíš před pár minutami. Už vidíme Dubrovník, krásný poloostrov, sjíždíme do města a ptáme se po ubytování. Na naše poměry drahé a tak se už skoro loučíme s městem na vyhlídce na kopci, když k nám přistoupí starší pán, který jde sotva slyšet, jak šeptá a nabízí nám pokoj. Domluvíme fair deal a jedeme za jeho fábkou 5 km zpátky po pobřeží. Po vybalení vaříme polívčičky, pereme, opláchnem se nejdřív v moři a pak v koupelně. Oblečem večerní róby, nakopnu Advíka a míříme do Dubrovníku. Nad městem ještě stíháme západ slunce. Sjíždíme dolů. Všude placený parking, ovšem pro motorky zdarma, supr. Procházíme se, kocháme se, dáváme si tentokrát pěkně „mastnou“ zmrzku a jdeme do historického jádra za velkými vraty a padacím mostem 🙂 Rázem jsme ve středověku, jen všechny ty luxusní restaurace napovídají jiný datum. Káju očividně mrzí, že se tady nebudeme stravovat. Máme přece žaludky plný čínské polívky! Chápu ji, bylo by to fajn, ale na tohle rozpočet nemáme…Vracíme se za úplné tmy a je i docela chladno a tímto máme tenhle nenáročný den za sebou. Je třeba posbírat energii na delší přesuny dalších dnů.

Ujeto 180 km (celkem 2248 km)


Den 10, čtvrtek 29.8.2013

Je čtvrtek, jsme u moře a tak přece nebudeme nikam spěchat 🙂 Někdy po osmé už jsme na pláži a ta patří jenom nám! Paráda. Ovšem moře nějak není nejteplejší stejně jako vzduch v tuhle hodinu. Tak Káju musím chvilku přemlouvat. Ráno sbíráme oblečení, které jsme večer prali a pověsili na sušák, ovšem vše krom mého spodního prádla stihlo uschnout. Hmm, napadá mě, že ten proud vzduchu na motorce by to mohl vysušit, takže budeme vyrážet s plápolajícíma trenkama a ponožkama na zádi 🙂 Jedeme po Jadranské magistrále, později jsme odbočili do vnitrozemí na silnici č. 62, která kopíruje bosenské hranice a byla místy dost šílená, jeli jsme očividně po silici úplně sami. Jsem z toho nějak unavený, hrozně mě bolí ruce z toho neustálého brždění a zatáčení na dvojku, někdy i jedničku…posledních 100 km beru zavděk dálnici a sjíždíme až u Šibeniku. Míříme k NP Krka. Krom snídaně skládající se ze zmrzliny a sušenek, jsme nic celý den nejedli a to se negativně projevuje hlavně na spolujezdkyni 🙂 Dojíždím k Visovačku jezeru, kde jsem si říkal, že dáme koupačku. Hlad je ale hlad, tak situaci zachraňuje poslední Adventure menu na horší časy. Trochu se osvěžím v jezeře na břehu, Kája si dá v hlavě zase všechno dokupy a promýšlíme strategii dnešního noclehu. Zkouším, co nám řekne navigace. Město Skradin, jak se zdá, nám nabídne mnoho! Jedeme tam, slezeme z motorky a v tom na Káju mává od domu nějaká babča, tak za ní jdeme a německy nám nabízí docela hezký pokojíček v přepočtu za dvacku. No neber to! Wunderbahr! Slíbil jsem Káje nějaký dobrý jídlo k večeři, a tak vybíráme restauraci. No, pochutnali jsme si, ale taky pěkně plácli přes rozpočet! Ovšem paní ekonomka říká, že domů už vystačíme v pohodě…no, musím jí věřit, ona je tu od počtů 🙂 Už je skoro tma, procházíme si kousek města, jdeme do přístavu na zmrzlinu. Pořád nějak nevíme, jestli je to tady moře nebo jezero a ona je pravda někde uprostřed, jelikož se tady ty vody míchají. Do města jsem se trochu zamiloval. Byl tam klídek, málo turistů, kouzelné úzké a barevné uličky, dobré jídlo…co více si přát. V přístavu jsme vedli hlubokou diskuzi o bohatství a majetku. Ono to člověka nutilo nad tím přemýšlet, když jsme poslouchali krásné songy z jedné z parkujících luxusních milionářských jacht.

Ujeto 324 km (celkem 2572 km)


Den 11, pátek 30.8.2013

Ráno nikam nespěcháme a jdeme do města pro snídani a taky bychom rádi vylezli na pevnost nad městem, což jsme nestihli večer. Je odtud krásný výhled…zpátky míříme ještě k jezeru, ale než tam dorazíme, potkáme kočičí mámu s koťátky. Kája je zaprodána… 🙂 Pomazlíme a jdeme se balit. Na zápraží už si vykuřuje naše paní domácí a očividně jí vůbec netrápí, že vypadneme až někdy kolem poledne…Vyrážíme. Frčíme si to po silnici č. 1, která je u motorkářů asi docela oblíbená. Kvalitní povrch, dlouhé rychlé zatáčky. Dneska máme v plánu koupačku v Plitvických jezerech. Když dorazíme na místo, zjistím, že jsem se s koupáním trochu sekl 🙂 Trochu váháme nad celkem vysokým vstupným, ale po tom, co zavelím spíše já, že to náš rozpočet už nemůže nějak závratně ohrozit, jdeme na věc a nasedáme do buso-vláčku. Začíná být docela pekáč, ale stezky Plitviček vedou většinou ve stínu a tříštící se voda místy vytváří osvěžující vlhkost. Ani nevím, jak jsme kráčeli dlouho, tipuju 2-3 hodinky, nebylo to moc pro moje MX boty, ale je to krásné místo a stojí za návštěvu. Jasně, je to turisticky profláknuté a nedá se tu koupat. Ale díky tomu je tu voda tak průzračná, až to bere dech. Investice se vyplatila 🙂 Je už docela pozdě, kdy se vracíme k motorce, začíná být i trošku chladno, ale já se nedávám a dneska prostě musíme vidět leteckou základu v Željavě. Na místě jsme za chvilku a čistě po čuchu nacházím místo, kde odpočívají v pokoji dvě americký éra. Trochu se rozhlížíme kolem, ale teda nemám koule jít i k tomu druhému, vzdálenějšímu, jelikož varování o výskytu min v okolí mi říkají, že bych mohl o ty koule doopravdy přijít. Přichází k nám nějaký děda s psem a ptá se nás, jestli…jestli co nevíme 🙂 Gestikuluju hangáry a on přikyvuje. Ptá se nás, jestli jsme viděli hangáry ve skále a ranveje. Jeďte tři kilometry táámhle a to budete čučet. Docela vášnivě popisuje, jak tam asi dřív lítalo hodně letadel, těžko říct, vyjímečně si moc nerozumíme. Hangáry jsme si prohlídli, projeli ranvej tam a zpět a byl to zajímavý zážitek, trochu jsem měl takové mravenčení v břiše, protože jsem moc nevěděl, co se smí a co ne. Navíc ty miny? Kdo ví. Odjíždíme skoro za tmy, hledáme spaní. S majitelem jednoho penzionu nedaleko domlouvám cenu. Snažím se přizpůsobit jazykově místní mluvě, rozuměj komolím všechny slovanské jazyky dohromady a chlápek se mi směje, jakou řečí teda prý mluvím?? 🙂 Na večeři jedeme jinam, k Winnetouvi. No fakt, jmenuje se tam tak jeden penzion, uvařili skvěle, obsluha parádní. Pán má asi i pochopení pro moje zdržení se na záchodě. V krosových botách jsem se tam skládal dlouho. Teda…rychle. Doběhla mě ta faraonova kletba. Na Balkáně. Nevadí.

Ujeto 230 km (celkem 2802 km)


Den 12, sobota 31.8.2013

Krásný, ale tranzitní den. Stejně tak jako na začátku, i na konci musíme nahnat kilometry na cestě k domovu. Vyrážíme od Plitviček, počasí nám přeje, je krásně. V Chorvatsku drtíme dálnici a objíždíme nekonečné kolony, co se vytvořily díky mýtným branám. Hold je konec léta a hodně lidí se vrací směr střední Evropa z dovolených. Výhoda motorky je tu jasná, nečekáme, valíme kupředu. Na hranicích to vypadá úplně stejně, až jsme byli v šoku, že je zastavená doprava tunelem, jelikož za ním byl štrůdl. My jsme pojedli na pumpě, kam jsme se museli drát přes trávník, aby jsme se skrz kolonu vůbec dostali…ve Slovinsku jsme zvolili už cestu venkovem po okreskách, kterou jsem si náramně užíval a trochu jsem i tahal za plyn (čti nejel jsem osmdesát jako obvykle :D). Tahle země nám utekla náramně rychle, ještě před Rakouskem jsme stihli koupit malému bráchovi plechovku limonády s Angry birds, kterou v Čechách zaručeně nemají (dle Káji, abych měl na koho svést neúspěch :)). Hned za hranicí jsme zavítali do již vyzkoušeného Familien Campu v Murecku. Maximální parááda, povím vám. Byli jsme trochu utahaní a spocení, po helmutsky jsem se dozvěděl, že bazén máme v ceně, tak to bylo super osvěžení. Tak jsme se s Kájou čvachtali a už pomalu i hodnotili náš výlet, protože jsme věděli, že už zítra jsme zase zpět v rodné vlasti. Najednou jsem si všiml něčeho, co pro mnohý z nás není nic překvapující. Tlustý děti. Hrály si tam s maminkou, ta vypadala podobně. Na Balkáně jsem žádné takové neviděl, zvláštní. Byl už skoro večer a já jsem vyrazil na motorce koupit něco do sámošky. Jo, ouha, zjistil jsem, že tady nějaká zavíračka v osm nehrozí. Objezdil jsem celé městečko a nakoupil nakonec jen na benzínce. Výhodou mého putování bylo, že žena mezitím postavila stan 🙂 Večer jsme ještě zašli kousek nedaleko na zahrádku na koktejl a připili si na zdárný finiš.

Ujeto 271 km (celkem 3073 km)


Den 13, neděle 1.9.2013

Tak nám ráno zase prší. Tento způsob léta zdá se být poněkud nešťastným, říkáme si. Spíme dál. Až déšť poleví, vylézáme a jsme dost rychle sbalení – jo, ta zkušenost se nezapře! Po snídani na stejné pumpě, kde jsem kupoval večeři (je neděle přece…), kupujem snídani a obdivuju ten jejich výběr časopisů pro motorkáře. Dokonce tu mají speciálku jen pro ADV ridery a také BMW ridery :)) Den strávíme na dálnici. Stavíme načerpat síly na velkým odpočívadle, doplníme zásoby nám i ořovi a najednou se nás někdo ptá, odkud jedeme (Česky). Starší pár, pán má všechno potisknutý oranžově s nápisy KTM. Říkám si, že asi nějakej podobně založený motorkář. No, jsem trochu na omylu. Docela silným hanáckým nářečím mi borec vysvětluje, že už 25 let žijou v Rakousku a že tu testuje ty mopédy KTM, jak jim přezdívá. Pán prostě vydělává na živobytí ježděním na oranžádách! Grrr! Pracuje pro vývojový team, moc mi toho ale bohužel neřekl. Pořád jenom říkal něco o mopédech a smál se mojí 640, že je to hroznej vibrátor :)) Projeli jsme Rakousko, po cestě nám střídavě prší, je docela i chladno, ale dá se, neprší pořád, takže člověk v tom fičáku uschne. Najednou vítám jinak nudný tunely. Německo taky po dálnici až do Pasova. Tentokrát se ani dokonce neztrácíme. Z Pasova je to na Šumavu co bys kamenem dohodil a cestu znám již léta. Dorážíme k mé rodině někdy odpoledne, rádi nás vidí v jednom kuse. Vyprávíme, ukazujeme na itineráři, co si moje mamka vytiskla dopředu, co jsme všechno nestihli. Bráška dostává super cool plechovky 🙂

Ujeto 441 km (celkem 3514 km)


Den 14, pondělí 2.9.2013

Přichází velký den mého brášky, jde poprvé do školy. Snažíme se najít nějaké čisté a voňavé oblečení, což není po té cestě, kam jsme si nebrali skoro nic, nejsnadnější, ale nějak jsme to dohromady dali. Vyrážíme ho podpořit do první třídy. Odjezd směr Praha nebo Kutná Hora je naplánovaný na odpoledne, ale Káje se na motorku najednou už moc nechce. Je zima, vypadá to i na déšť, tak ji nebudu přece nic nutit. Jede busem do Prahy. Aspoň stíhám zajet za kamarádem do Strakonic, abych od něj vyjížděl až někdy v 6. Pěkný posezení, ale trochu jsem si to zkomplikoval. U Písku začíná slušně pršet, tma na sebe taky nenechá dlouho čekat. Jel jsem nejkratší cestou podle navigace, ale já jsem tu trasu vůbec neznal, takže jsem jel jak s hnojem a ve tmě ani nic neviděl. Cesta trvala 3,5 hodiny a do Kutné Hory jsem dorazil úplně zmrzlý. Teda opravdu to nejlepší na konec.

Ujeto 207 km (celkem 3721 km)


Pár poznatků na závěr:

Na cestě jsme strávili necelých 14 dní. Celkově jsme natočili 3721 km, navštívili více i méně 5 zemí. Byla to hezká zkušenost, náš první výlet za hranice na motorce. Po příjezdu domů mi došlo, že to nebylo nic šíleného, nic náročného a že se to dá zvládnout levou zadní. Nikde vás nikdo nesežere, protože tam jsou lidé stejní jako tady. Motorka vám nespadne do díry velké jako náklaďák, protože silnice tam mají vesměs v lepším stavu než u nás. Je jedno, na čem člověk vyrazí. Jde jen o level komfortu, který jste schopní přijmout. Na malém Advíkovi komfort silně chyběl…není to pro dva, některé chvíle byly docela utrpení. Celá ta sranda vyšla 25 000 Kč plus 100 Eur za odtah a „servis“ a ty tři telefonáty do ČR vyšly asi na 600 Kč. Počítáno na dvě osoby, vše včetně penzionů, benzínu, kempů, několika dobrých večeří a drinků. S Kájou jsme se dokázali hodně uskromnit, abysme to naopak potom někde napálili a měli taky nějaký ten gurmánský zážitek 🙂 Co bych udělal jinak? Asi bych více napálil ty tranzitní dny, aby člověk ujel delší vzdálenost…jenže to jsme zpět u schopnosti jet na té motorce ve dvou déle. Asi to tak prostě mělo být. Problém pak byl, že jsme byli v tlaku ujet další kilometry v místech, kde jsem se domníval, že se budeme více kochat 🙂 Změnil bych počasí, protože nám udělalo čáru přes rozpočet a to doslova! 🙂 A nakonec bych vyměnil toho navigátora, protože byl místy fakt tragickej. Jenže kdo by pak řídil tu motorku? 🙂 Neměnil bych spolujezdce, Kája byla dobrým parťákem a snad i ona to vidí tak, že já byl pro ní. Chtěl jsem jí trochu ukázat, že dovolená není jen čvachtačka u moře.

Tak, Balkáne, do videnja, bylo s tebou fajn a někdy příště!

Kompletní galerii fotek z výletu najdete ZDE

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s