Bajkovací atlas 2020, aneb s Covidem v zádech


Rok 2020 měl bejt bikovej sen, to píšu rovnou. Připravený „campervan“ na cestování, dny dovolené v práci „našetřené“, kola vyladěná, penízky připravené se rozkutálet za všechny ty lanovky a gelata! Taky jsme si doma říkali, že už máme i věk na to založit rodinu, ale samozřejmě „až po sezóně“ 😀

Momentka z letního tripu – La Thuile „V čepicích“ 🙂


Jelikož článek píšu až v roce 2021, všichni víme, že 2020 byla jenom taková rozehřívačka. Ale jak se to vezme…


Probuzení se do začátku sezony bylo dost nemilosrdný. Nápad na výlet v březnu do Finale do severní Itálie, kde se v Evropě Covid prakticky „narodil“, byl rychle skrečován. Hranice se zavíraly, roušky šily, nosily i na kole při potkání jiných duší vzdálených na kilometry daleko…


Na Velikonoce jsme si naštěstí chuť trochu spravili na regionálních tratích při naší malé izolaci na louce u lesa… 🙂


Sušice X-zone & Javornické okruhy

Naprostá špica…inu, jezdí se tady už velmi dlouho závody na vysoké úrovni, nicméně za moji krátkou kariéru se zrovna bohužel neodehrály. Kopce tu jsou velký, dlouhý, prakticky kolem celého města a dá se pomalu dojet po trailu až na náměstí. Traily bych rozdělil mezi ty tvrdší – závodní a ty novější – umělé. Epona patří mezi ty umělé a rozhodně zabaví, najdou se na ní flow části i pěkné kamenité sekce, za mě dobrý! Naopak dva traily Rocky nestojí za výšlap. Morrigan rozhodně ale stál za to! Nejkrásnější jsou ovšem závodní RZ traily, kde čekejte jen a jen přírodní surový traily (od rozhledny, kde začíná i Epona) s nástrahama, jak se patří…Byli jsme tu více dní, a tak jsme stihli i jeden z Javornických okruhů (Hřebenový – cca 33km/1000m nastoupáno), které můžeme jen doporučit, parádní technické okruhy na celý den. Během roku už jsem se tam bohužel nedostal, ale musím v roce 2021 zopakovat!  Rozhodně se sem vyplatí jet, ideální víkendový spojení s lanem na Špičáku.


Na delší dobu bylo ježdění omezený na víkendovky kolem domu, ale hned jak restrikce povolily, vydali jsme se společně na 


Trutnov trails (edice 2020),

kde už to důvěrně znám(e), ale co by to bylo za sezónu, kdybychom sem nezavítali? Jednoznačně mě potěšily novinky! Prodloužený Boulder trail, nový Flou-tek a sice krátká, ale super výživná „Ptačí perspektiva“. Prostě každej rok se najde spousta důvodů, proč do Trutnova zajet 🙂


Nedá se říct, že by to bylo úplně kousek přes kopec, nicméně dostal jsem nápad z Trutnova „popojet“ přes noc do Jeseníků do


Areál Kouty,

kde jsme ještě nebyli, ale věděli jsme, že tu mají super lano na opravdu dlouhém kopci. Prostě takovej materiál aby člověk u nás v republice pohledal! Medvědice si odnáší určitě vítěznou cenu za nejzábavnější trail, nicméně různý kombinace s místním DHčkem mě taky tuze bavily…než jsem si dal teda libový OTB (přes-řídítka) 😀 No, při pohledu na mapu MTB lokací jsou Jeseníky prostě TÍM místem v ČR. Škoda, že to máme už dost z ruky, ale tohle prostě Moravákům nejde nezávidět 😉 Za mě se Kouty přetahujou se Špičákem o cenu nejlepší BP v ČR! Jinak se nám podařilo sladit výlet do Jeseníků termínově s chatařema z Prahy, a ikdyž jsou to teda silničáři, rádi jsme je viděli :-*


Čas plynul a plynul a jelikož jsme díky Andrejovi byli „best in covid“, mohli jsme se při první příležitosti vydat na bajky za hranice naší zemičky! Psal se datum 1.7.2020 a s Janičkou naše FiveTeny stanuly na švýcarské půdě, konkrétně v 


Davos Klosters

Všechny ty kýčovité plakáty o kráse Švýcarska se staly realitou. Kolem Davosu, ať se člověk díval kamkoliv, to byl stejnej kýč, stejná krása, prostě balzám na duši. Tedy na Davosu je krásný všechno kromě města Davos. Pro bikera vidím jedinou nevýhodu místního terénu jsou traily rozeseté na obrovské ploše a kdo moc nezná a je tu na skok…má problém!

A já jakožto hlavní navigátor a plánovač našich roadtripů jsem měl přesně tenhle problém! 😀 Naše ježdění se tedy soustředilo na kopec Jakobshorn, kde se nedá vynechat trail Epic a Teufi. Charakterem se dost liší, kde Epic nekonečně ale zábavně traverzuje a vlní se, Teufi začíná naprosto geniálním hřebenem, později se ostře zařezává do prudkýho svahu a končí slušnou diskotékou na kulatých mokrých šutrech velikosti kopačáku. V Davosu nám moc nepřálo počasí, výhledově to nevypadalo nic moc, cenovky „čehokoliv“ (třeba lano 2x dražší než kdekoliv jinde) nás trochu odrazovaly, a tak jsme se dali na cestu dál.

Až nás čekalo probuzení v obrovském údolí Aosta v Itálii, konkrétně v


Bike Park Pila

Vlastně až na místě jsem zjistil, že tu mají několik zajímavostí a rozhodně nejde o tuctový bikepark. Jezdil se tu dříve světový pohár v DH, což naznačuje, že náročný kopec by tu mít mohli. Specialitkou rozhodně byl freeride trail plynoucí z Pily až dolů do údolního města Aosta, který jsme si dali dvakrát, poprvé nám zabral skoro 45 minut, podruhé kolem půl hodinky. Prostě totální ráj, na jeden zátah přes 1000 vertikálních metrů. Na tomhle trailu, který je na místní poměry červený, najdete i černé odbočky, pamatuju si dobře např. jednu s příznačným jménem „Sam Hill“ 😀

Kdyby tohle bylo všechno, co místní kopec nabízí, stačilo by to. Jenže je toho tady mnohem více. V horní části Pily jsme probrouzdali modré a červené bikeparkové lajny, které byly takové typické, ale jednou-dvakrát zábavné. Černé jsem si dal sám taky a ty už dokázaly zaujmout! Kořeny, strmý svahy, sem tam i nějaký dvojáček…hoho! No a samozřejmě až jsem to dával na čistotu, sebevědomí narostlo a odbočil jsem si na svěťákovou trať. Prvních pár set metrů…dobrý…tohle dávám. Pak traverz po trávě a za ním drop vysokej jak londýnský double-decker bus. Cože?? Jakože…kudy? No, nevěřil jsem, myslel jsem, že je to chyba a tam trail končí, takže jsem to otočil a jel jsem si dál šudlat ty předchozí lajny, protože tam měli určitě chybějící kus země na tý skále. Určitě! Abych to shrnul, bylo tam báječně a zvládli bychom tam pobýt určitě i více dní, protože kopec nabízel ještě další vzdálenější traily, ale to bychom nebyli my, abychom se nevydali zkoumat krásy Evropy dále…až jsme dojeli do ráje EWS…


La Thuile

Do Francie 5 minut jízdy autem, ale stále jsme v Itálii 🙂 Tohle už jsou kopce, kde se rodí šampioni, protože tady se nějaká fáze začátečníků rovnou přeskakuje (možná doslova) a neexistuje tu něco jako jednoduchý trail. Prostě to tu má grády, koření a kopec umí kousat. A to je dobře…jen si dobře rozmyslete, zda sem jezdit s přítelkyní! To jsem si samozřejmě uvědomil až zpětně, že už Janičky štěstí malinko pokouším a její tvrdohlavost samozřejmě slovo „vzdávám“ nezná 😀

Ale zpět k místním trailům. Snad žádným červeným nebo černým neuděláte chybu. Ve mně stále nejvíc rezonuje trail Cambogia, kterej byl součástí posledního EWSka a musím říct, že na oči „nic-moc“, ale podruhý, i v tempu, už to dávalo smysl a dodneska mám z něj husí kůži (pozitivně!). Čistě přírodní charakter, začíná vysoko nad vegetací mezi skalkami a přes skalky (uaa), traverzuje horskou louku do lesa, kde je jeho většina. Místy má luxusní flow, místy padáte skoro ve stavu beztíže dolů. Hrabanka, kořeny, šutry, prostě všechno, jak má být. Bez zastavení jsem ho jel cca 19 minut, prostě velká velká dávka zábavy 🙂


Les Orres

Do „Lezoré“ jsme se vydali po nějaký ty koupačce a kochačce Jižní Francií – Provence a neměli jsme tušení, co čekat. Jen snad tu vejšku…horní stanice ve 2500 mnm, nejstarší bike park ve Francii a ohromnou rozlohu a všude přítomný horský štíty. Nula lidí celkově vzato. Náklady srandovní, 20€ na den, no řekněte, kdo to má? První jízda malinko nervózní, povrch sypkej, prach, úplně jiný kafe než o pár dní dříve. Ale první jízdy jsou od toho se rozehřát. Jsme na cestě sice jenom týden, ale už jsme toho zažili až až a nějaká únava se nakumulovala.

Jedeme vcelku jednoduchý trail a nic nehrotíme, bohužel ale Janička přehlídne malý pařízek a chytne ho levým pedálem. Okamžitě si dává ošklivý OTB, ve vší smůle ale zrovna v místě, kde je dropík dolů a z něho i s kolem letí po hlavě, na rameno, ruku…však to znáte :/ Furt se mi z těhle vzpomínek dělá špatně. Nevypadá vůbec dobře. Vnímá, má ale bolesti, nemůže se hnout. Volám 112ku. Frantíci si mě přehazujou na lince jak horkou bramboru. Zdá se to jako věčnost, máme ale štěstí, že k nám dorazili dva mladí místňáci a pomohli navést záchranáře. Jsme zrovna uprostřed lesa, takže musejí dorazit pěšky a na kolech. Už koukají nahoru mezi stromy a hledají případný flek pro „vrtuli“. To Janička důrazně odmítá, protože jestli přežila ten pád, tak vrtulník už by nedala 😀 První ohmatání záchranáři indikujou zlomenou kličku a prst na ruce. Zbytek snad dobrý. Je to hrozný, ale už si aspoň nepřipadám tak bezmocně, že jsem na to sám.

Chvilkama vidím i nějaký ten úsměv, přece jen je obklopená 4 hezkýma Francouzema, tak má nějakou tu náplast na bolest 🙂 Přesouváme se na místní kliniku, kde se o ní postarají, ošetří, narovnají zlomený prsty a tak…co klička nakonec ustála, nevydržely vazy v rameni :/ Těžko říct, jaká diagnóza má prognózu snadnějšího léčení…


Janička se po zbytek sezóny léčí a já se obligátně vracím na známý Špičák (a utvrzuju se v tom, že TOHLE je ten nejlepší BP v ČR 🙂 )a taky na MČR v enduru v Klínech, jinak se ale na kole motám jen sporadicky kolem komína a upřímně mi to celé nějak chutná už méně :/

Pády k bikingu bohužel prostě patří, ale sbírat vaše milované nakonec bolí víc než vlastní úrazy. Nastává otázka, zda to stojí za to riziko, ztracený čas, lítání po doktorech…obzvláště pak ve chvílích, kdy sháníme dům a tak 🙂 Sezonu pak ale pozitivně „zakončujeme“ (mně nikdy nekončí…) společně na Singltreku pod Smrkem, kde žádné pády ze srázů nehrozí :))

Povedený den na kole je prostě dobrý den, ať už za domem, nebo tisíc kilometrů od něj!

2 thoughts on “Bajkovací atlas 2020, aneb s Covidem v zádech

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s